♥ Love ♥

Pátek třináctého

pátek třináctého

  Dneska je pátek třináctého a mě se nechce ani z postele, i když nejsem pověrčivý. Nakonec však vstát musím, jelikož mám pracovní pohovor do jedné z mála významné obchodní firmy na post obchodného zástupce ředitele. Musím se však asi půl hodiny přesvědčovat, než doopravdy vstanu. Jakmile vstanu, ustelu, nasnídám se, provedu ranní hygienu a slušně se obleču. To znamená do černého obleku, jelikož žádný jiný nemám, bílou košili a světlejší kravatu. Obuji si boty a než odejdu z mého malého bytečku, kde se cítím v bezpečí, zhluboka se nadechnu, vydechnu a vkročím do světa před sebou.

 

            Nasednu do červeného sporťáku, nastartuji, připásám se a vyrazím na cestu. Jedu opatrně, když mi zničehonic přes cestu přeběhnou dvě černé kočky. Prudce zabrzdím, abych je nezajel.

           

            „Sakra!“ Bouchnu do volantu. Blbé kočky… Znova nastartuji a jedu na dál. Zaparkuji před obrovským dvaceti patrovým proskleným panelákem. To je úžasné! Vypnu motor, otevřu dveře a vystoupím. Co se mi při mé dosavadní smůle nestane… Šlápl jsem do psího výkalu. No bezva! Zamknu auto, dojdu k trávníku a snažím se utřít si botu o trávník. Když už mám dojem, že už je to v pořádku, podívám se na hodinky.

 

„Sakra, přijdu pozdě!“ Rozeběhnu se do budovy. Hned dole u recepce se slušně představím a zeptám se slečny či ženy, kde bych našel ředitele pana Otokuma.

 

            „Jeho kancelář je ve dvacátém patře vpravo na konci chodby.“

            „Mnohokrát děkuji.“ Rozeběhnu se k výtahům. Právě jeden přijel. Nastoupím až nakonec, kde se za chvilku na mě přimáčkne nějaký zhruba stejně vysoký chlápek. Jak se výtah rychle plní, přitiskne se blíž. Jediné co stihnu postřehnou jsou jeho krátké, nagelované černé vlasy. Opře se o předloktí vedle mé hlavy zprava, z druhé strany se nakloní hlavou a pravým kolenem mi od sebe trochu roztáhne nohy, aby si měl kam stoupnout a stehnem se přimáčkne k mému rozkroku. Překvapí mě tato pozice. Kdybych mohl a měl kam, tak bez váhání uhnu. Ale při mé smůle to nejde. Pootočím hlavu směrem k němu. Rty mám několik centimetrů od jeho šíje. Výtah prudce zastaví, zakymácí se a zhasnou světla.

 

            Pod mými rty ucítím teplou kůži jeho šíje. Vylekaně ucuknu. Ještěže nesvítí světlo. Jsem rudý až za ušima jak rajče. Ucítím lehkou vůni kolínské. Tak krásně voní, že zavřu oči, opřu si hlavu a nechám se unášet tou vůní.

 

            „Co kdybych i to taky oplatil.“ Zazní mi u ucha ani hrubý, ale ani jemný hlas a hned

v zápětí ucítím na svém krku jeho rty.

„Nech toho… přestaň!“ Ucuknu, ale bylo to velice příjemné. Tělem mi projel zvláštní

šimravý pocit.

„Proč? Jen přeci oplácím.“ Zazní výsměšně.

 

 Znova se mi přisaje na krk, ale tentokrát nemám kam hlavou uhnout, jelikož z druhé strany má vedle mé hlavy položenou ruku. Položím mu ruce na hrudník a snažím se ho odtáhnout, ale pak mi dojde, že vlastně není kam. Jsme tady jak sardinky. Rozsvítí se a on přestane. Výtah se dá zase do pohybu a oba mlčky jen stojíme. Většina lidí vystoupí v desátém a patnáctém patře. Teď už nás je ve výtahu jen pět. Ten chlápek co se na mě tiskl stojí kousek ode mě. Je ke mně otočený zády. Zády se opřu o zeď výtahu, abych si ho mohl lépe prohlédnout. Bude asi o něco mladší něž já. Postavu mu štíhlou a ten zadeček…

 

Konečně zastavíme ve dvacátém patře. Vystupuji jako poslední, když mě chytne něčí ruka okolo zápěstí a někam mě táhne. Je to ten mladík z výtahu.

 

„Co to děláš? Pusť mě!“ Snažím se mu vytrhnout, ale jeho klešťové sevření mi to neumožní. Dojdeme na záchod, kde mě před sebou strčí do jedné z mnoha kabinek a zamkne.

 

„Trochu si užijeme.“ Usměje se a vpijí se mi zeleným pohledem do očí.

„Tak na to zapomeň!“ Na chvilku se mi ho podaří odstrčit, ale v zápětí mě opět chytne, otočí si mě k němu zády a přitiskne mě ke zdi. Stojím obkročmo kolem záchodové mísy. Neznámí si sundá kravatu a sváže mi za zády napevno ruce.

 

„Tohle opravdu není vtipné!“ Modlím se, že je to jen hloupí vtip.

„Kdo říkal, že to vtip bude?“ Ucítím jeho ruce zepředu na hrudi.

„To nemyslíš vážně?!“ Začne mi vytahovat košili z kalhot.

„Ale myslím.“ Sundá mi kravatu a zaváže mi pusu.

„Takhle to bude lepší.“ Zašeptá mi u ucha, do kterého mě následně kousne.

 

Rukama zabloudí pod košili na moji hruď, kde mi prsty přejede po bradavkách a následně je stiskne mezi dvěma prsty. Zasténám, ale všechny steny zachytí kravata. Políbí mě zezadu na krk, který vzápětí olízne. Cítím na kůži jeho teplý dech. Z okolí bradavek se rukama přesune na ploché bříško a následně jednou rukou vklouzne pod kalhoty, kde přejede po mém přirození. Zakloním hlavu a opřu si ji o jeho rameno.

 

„Vidíš, že se ti to líbí.“ Zakroutím hlavou jako odpověď, že se mi to nelíbí. Ale opak je pravdou. Vzrušuje mě to. Nikdy mě nenapadlo, že by to s mužem mohlo být tak vzrušující a k tomu ty svázané ruce… Je to jak z nějakého filmu. Rozepne mi kalhoty, které sjedou do půlky stehen, stáhne mi i trenky a do ruky uchopí mé vzrušené mužství. Nahne se ke mně blíž a já mohu cítit, jak se otírá jeho vyboulenina v kalhotách o moje pozadí, respektive mezi půlkami. Netrvá dlouho, rozepne si kalhoty, trochu mě předkloní, roztáhne mi půlky a prudce a nemilosrdně zasune svůj úd až na doraz. Do očí se mi nahrnou slzy bolestí. Prohnu se, hrudí se opřu o zeď a zavřu tak, že to jsem poměrně docela slyšet. V tuhle chvíli si přísahám, že ho za to zabiji nebo alespoň pořádně zmlátím. Po stehnech mi začne stékat něco teplého-je to krev.

 

Chytne mě tak pevně za boky, že se mi začnou pomalu pod jeho prsty vytvářet malé modřiny. Začne se ve mně hýbat. Ven a dovnitř… Stále se to opakuje dokola. Znova uchopí zepředu mé mužství a začne ho zpracovávat. Sténám slastí, ale slzy mi stále stékají po tvářích dolů. Jeho tempo se začne zrychlovat a prudčeji přiráží boky. Naposledy přirazí až na doraz a vyvrcholí. V ten moment vyvrcholím i já pod jeho rukou. Cítím, jak se jeho horké sperma uvnitř mě rozlévá. Vystoupí ze mě, utrhne si toaletní papír a utře se. Nakloní se ke mně, otočí mi hlavu na stranu a políbí mě.

 

„Bylo to s tebou úžasné.“ Pak mi rozváže ruce, odemkne a odejde pryč. Sesunu se na záchodovou mísu. Rozvážu si pusu. Utrhnu si též papír a utřu si bolavé místo. Když jsem hotov, upravím se a vyjdu ven si umýt ruce. Podívám se do zrcadla a v něm spatřím, jak se mi na krku vystavuje cucflek a přímo říká “hahaha, stejnak mě neschováš“.  Ať se snažím, jak se snažím, tak se mi ho nedaří schovat… Nejraději bych se tady na to vykašlal a odešel pryč odtud, ale nemůžu. Tu práci potřebuji jak sůl. Jednoduše musím zapomenou na to, co se tady před chvilkou stalo. A kdybych to někomu řekl… Ne to ne, stydím se, že jsem byl znásilněn…

 

            Pomalými kroky vyjdu na chodbu a jdu směrem ke kanceláři ředitele. Chytnu se v kříži jak nějaká těhotná ženská, které bolí záda. Chvíli postojím a pak se vydám dál. Zaklepu na dveře od sekretářky. Ta mě vyzve, ať vstoupím dál.

 

            „Dobrý den.“ Pozdravím a zavřu za sebou dveře.

            „Dobrý, vy jistě budete pan Yaruji. Prosím, posaďte se.“ Ukáže na křeslo naproti mně.

            „Raději postojím, ale děkuji.“ Slušně se z toho vymluvím.

 

Nevím, zda bych dokázal jen tak sedět. Připadá mi, že jsem tu snad věčnost. Ani nevím, jak dlouho jsem tu seděl, respektive stál, ale venku se začalo pomalu stmívat. Nakonec se sekretářka na chvilku zamyslela a podíval se na pár papírů. Zvedla oči od papírů a podívala se na mě.

 

„Je mi líto, ale nepřijmeme Vás. Můžete odejít.“ To bylo vše, co mi řekla. Chvíli jsem na ni jen tak hleděl a pak jsem naštvaně odešel. Přijdu sem kvůli práci, kterou stejně nedostanu a místo toho mě tu ještě znásilní. Dneska je den blbec. Když nasedám do auta vzpomenu si, že je dneska pátek třináctého. To s tím nemá co společného. Přeci kvůli jednomu dni a dvěma kočkám nezačnu věřit na to, že nosí smůlu. Zatřepu hlavou, nastartuji, rozsvítím světla a vydám se na cestu zpět domů. Na chvilku se nad něčím zamyslím a když se podívám zpět před sebe na silnici, uvidím černou kočku, jak se na mě dívá. Prudce strhnu volant, abych ji nezajel. Poslední co vidím, je tlustý kmen stromu…

 

Probudí mě nějaké pípání. Otevřu oči a zahledím se do stropu. Je den a svítí slunce. Bolí mě celé tělo. Porozhlédnu se kole sebe po bílém pokoji. Natáhnu ruku a vypnu hodinky, které pípaly a leželi na stole. Všimnu si, že mám levou ruku v sádře. Opatrně se posadím a raději pohnu nohama. Pro jistotu, že jsem zdráv. Nadzvednu peřinu a podívám se. Nohy mám naprosto v pořádku. Oddechnu si  a sáhnu si na hlavu. Mám ji obmotanou kolem dokola.

Někdo zaklepe a otevřou se dveře. Dovnitř vejde ten černovlasí zvrhlík z toho výtahu, který mě znásilnil.

 

            „Vypadni.“ Zavrčím na něj.

            „Snad se na mě ještě nezlobíš?!“ Přijde ke mně a sedne si na kraj postele. Chytne mi zdravou ruku, nakloní se, druhou ruku mi položí zezadu kolem pasu, přitáhne mi mě k sobě blíž a políbí mě.

 

              „Nebudu zapírat, že se mi nelíbíš. Právě naopak. Moc se mi líbíš a chci tě.“ Znova mě

políbí.

„Ale ty mě ne!“ Vyštěknu a doufám, že někdo přijde.

„Opravdu? Tak proč se červenáš?“ Usměje se a mrkne na mě.

„Ani jsem se ti nepředstavil Namiku Yaruji. Jmenuji se André Otokuma.“ Usměje se, když si všimne mého výrazu. Ten, kdo mě znásilnil je šéf obchodní firmy, kde jsem chtěl pracovat. Položí mě zpět na postel.

 

„To místo je tvoje, pokud ještě o něj stojíš.“ Vášnivě mě políbí a vstane.

„Mlčení znamená souhlas, že? Musím jít. Ještě se uvidíme Namiku.“ S těmito slovy odejde z pokoje pryč a já vím, že má pravdu.

 

Po včerejšku asi začnu věřit, že pátek třináctého nosí smůlu, když jsem si to vyzkoušel na vlastní kůži….
Poslední komentáře
02.03.2009 07:26:16: Moc krásná povídkasmiley${1} doporučujusmiley${1}
 
Doufám, že se vám má stránka líbila a v budoucnu se sem ještě podíváte. Hokage banner 2 Animefest.cz Festovní FanFikce - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě Renai hry - Animefest 2009 Cosplay soutěž - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě AMV - Animefest 2009 Ikona severu Black Box Subs | BBS "Biši-fansubs