♥ Love ♥

Nevěřit ve všední dny

Nevěřit ve všední dny

Bylo to jako obvykle. On zavolal, já přijel. Nečekal jsem nic závratného. Přeci jsem to už párkrát zažil. Je to můj nejlepší kamarád. Známe se asi 10 let. Jmenuje se Tameiki. Je jen o dva roky starší a proto si myslí, že on je "dospělý" a já jen děcko. Když na to přijde mě je 16 a jemu 18. Stal se plnoletý před půl rokem, od té doby je často opilý. Poprvé mi zavolal, když byl s kamarády na nějaké párty. Ostatní mi vysvětlili, že takhle dopadl kvůli dívce, která ho nechala. Ani jsem nevěděl, že nějakou má, natož ještě vědět, co k ní cítil. Po pravdě si myslím, že ji asi miloval. No, alespoň podle toho jak byl v depresi, bych to mohl tvrdit. Stejně jako poprvé i dnes jdu do nedalekého baru. Je tam skoro každý týden. Někdy je docela při vědomí, jindy ho vláčím skoro bez známek života.

"Tameiki!" volám do lokálu okamžitě při otevření dveří.

"Chiaaa-ki?!" odpoví mi troska ležící pod stolem.

"No jo, už jsem tady." Povídám mu, když ho zvedám z podlahy a snažím se ho prohodit dveřmi. Kdybys jen věděl, co k tobě cítím. Jenže ty jsi se stále nevzpamatoval z toho rozchodu. Nevidím jiný důvod, proč by si se choval takhle.

"Dneska přespíš u mě. Nemám sílu tě dotáhnout k tobě. Nechápu, proč chodíš do baru tak daleko od tvého bytu." Na chvilku se zarazím, když spatřím jeho lehký úsměv. Za chvilku opět ignoruji možnost, že by "to" chtěl zase udělat.

Pomalu ho pokládám na postel v mém pokoji a přikrývám. .

"Tak dobrou noc. A kdyby se ti chtělo zvracet jdi na záchod." Symbolicky ho políbím na čelo. Usměju se a snažím si odnést učení z pokoje. Musím dodělat úkoly a pak půjdu taky spát. Když už skoro sahám na kliku, abych odešel, někdo mě zastaví. Je mi to okamžitě jasné. Tameiki mě pevně obejme kolem pasu..

"Nenechávej mě tu samotnýho. Nikdo mě nemiluje. Mám jen tebe Chiaki." Vždyť si mi sám řekl, že ani nechceš, aby tě někdo miloval. Prý tě to jen bolí. Teď je to jedno..

"Nemůžeš mě opustit, ty ne. Tobě bych to nikdy neprominul." Když to řekne takhle….

Nemám šanci odmítnout. Kdyby se to jen nedělo za takovýchto okolností. Pomalu položím věci na blízký stůl a otočím se zpět k němu. Netrpělivě čekám, co udělá dneska. Nestabilně se vysápe až k mým rtům. Nejdřív mě políbí jen lehce, pak mě ale povalí na postel ve vášnivém polibku. Není to, jako kdyby se mi to nelíbilo. Jen mě štve, že ho miluju jen já. Tak nějak mě už ani nepřekvapuje, že mi rukou zajel pod triko. Až když jeho ruka začala šmátrat po zipu u kalhot, trochu se polekám. Tohle ještě nikdy před tím neudělal. Jen mě líbal. Proč chce teď víc. Prudce mě vyvlíkne z kalhot. Snažím se mu bránit, ale když mi pevně přimáčkne ruce k posteli a podívá se na mě se slovy:.

"Já to potřebuju." přestávám mu odporovat. Pomalu přestávám vnímat. Jeho ruce mi pomáhají dostat se z oblečení. Najednou mě prudce obrátí na břicho. Polekaně si klekám a on toho patřičně využívá. Lehce se o mně opře a pak se prudce přitlačí. Trochu rozklepaný z toho, co právě udělal, nechávám slzy volně stékat po mé tváři. Bolí to. Tohle jsem nechtěl, ale už je pozdě. Už ho nijak nezastavím. Po stále se opakujícím pohybu, začne Tameiki náhle vzdychat. Nemůžu… Nemůžu dělat nic jiného než čekat až ta bolest přestane, ale i tak mě stále víc bolí u srdce. Pohyby se mísí s jeho vzdechy, on se pomalu dostává k vrcholu a já se snažím potlačit vzrůstající bolest. Najednou sebou Tameiki prudce škubne a má bolest na chvilku odezní. Tameiki si vysíleně lehne vedle mě a skoro okamžitě usne. Zamotám se do deky a nechávám ze sebe opadnout všechnu zlost a lítost. Sakra, proč jsem to nechal dojít tak daleko. Slzy mi zoufale stékají po tváři. Při podrobném prozkoumání zjišťuji, že na dece zůstalo pár kapek krve. Vzpomínkou na tu bolest se otřesu. A tvrdým spánkem se snažím z mé mysli vypudit všechny špatné vzpomínky..

*****
Moje hlava! Bolí, moc. Co jsem dělal včera večer? Pomalu se chytám za hlavu a zjišťuji, že mám rozepnutý z nějakého důvodu poklopec. Tiše si ho zapínám a otáčím se na posteli. Můj pohled se zasekne na siluetě ležící pod dekou vedle mě. Zprvu nechápu, co se tu stalo, když jsem si ale trochu zapřemýšlel nad včerejškem, došlo mi to. Včera jsem se s někým vyspal. To bych teda chtěl vědět, kdo je ta šťastná. I když nevím s kým to bylo, tak jsem si jist, že se mi to líbilo. Takový příjemný pocit jsem dlouho nezažil. Tak se alespoň pokusím vzpomenout na včerejší noc. No, tak šel jsem pít. Pak jsem stále pil. A nakonec jsem skončil pod stolem. A potom…

Nejsem si jistý. Ano, zavolal jsem Chiakimu, aby mi pomohl. Ale… Otáčím se okolo a rozpoznávám Chiakiův pokoj. Na chvilku mě to zarazí. Proč jsem v jeho pokoji?

Vyděšeně se podívám pořádně vedle sebe. To není možné, jak bych mohl něco takového udělat a zrovna Chiakimu. I když jsem byl opilý, je moc jednoduché, že bych šel zrovna s ním. Musím pryč než se zbudí. On si to na rozdíl ode mne bude pamatovat.

"Promiň, Chiaki. Promiň mi to …." Pošeptám mu do ucha a se svěšenou hlavou a pocitem zrádce se pomalu vypotácím z pokoje. Jenže co bych měl dělat. Teď, když jsem takhle zklamal jeho důvěru, bude ještě můj přítel?

Tiše a zklamán sám sebou vstupuji do svého bytu. Jak jsem mohl… Je to přítel a navíc kluk. Známe se spolu strašně dlouho. Je skoro jako můj bratr. Nevěřím sám svým myšlenkám, jen mé tělo má přespříliš klidný pocit. No jasně, ty sis to užíval. Co? Zvolám sám pro sebe své dolní části.

Není možné, abych takhle reagoval na Camille. Ona to předpovídala. Sama mi řekla, že po něm tak divně koukám, že mu jednou něco udělám. Proto se mnou nechtěla nic mít. Docela mě to naštvalo. Přeci jen když vám řekne holka, o kterou máte zájem, že vypadáte, jako že toužíte po klukovi, jste docela pobouřeni. Zprvu. Pak se nad tím zamyslíte. No a někdo jako já se může pořádně zamyslet jen při sklence a když je těch sklenek víc …tak to pak se mnou vypadá přesně takhle. Již s úsměvem si jdu do lednice pro pivo. Nemám jinou možnost. Není to jako kdybych byl na tom závislý. Jen chci zapomenout a nechat všechno plavat. Všechny problémy. Teď mě tak napadá, že to s Chiakim nebylo zas tak špatné, jen při podrobném zamyšlení nevím, jestli jsem ho znásilnil nebo… je možné, že by mu to nevadilo. Blbost. Určitě jsem mu ublížil a nejen psychicky. Matně si vzpomínám na krev, která byla na dece. Nechci na to myslet. Rychle do sebe házím pivo a jdu si pro něco ostřejšího.

*****
Probouzím se, bolí mě celé tělo, tedy hlavně dolní část. Chtěl bych se otočit, ale zastaví mě probouzející se Tameiki. Zavřu oči a předstírám spánek. Bude to tak pro oba jednodušší. Jen se sám nechápu, i přesto, že to tak bolelo, jsem ho nechal to udělat. Taky kdo by mu mohl odporovat. Je po tichu, asi ještě neví v čí je posteli…

Za chvilku slyším jen polekaný výdech a jeho slova.

"Promiň, Chiaki. Promiň mi to …." Potichu se vymotá z pokoje pak slyším jen zabouchnutí dveří. Ukápne mi slza. I když ho miluji, byl to přítel. Nechápu jak mě mohl považovat za holku na jednu noc. Horší je, co když to někdy zopakuje. Sám se vyděsím téhle myšlenky. Vykopu se z postele a jdu se vysprchovat. Chtěl bych ze sebe umýt všechnu tu špínu…

Zradu svého nejlepšího přítele. A chtěl jsem opláchnou i své zraněné srdce, jelikož on byl jediný, kterého jsem kdy miloval…Větší problém je... Miluji ho ještě? Každopádně… I když mu to bude divné, nechci se s ním vídat, alespoň pár dní. Musím si to všechno ujasnit a navíc… Netuším jak se mu mám podívat do očí.

Skoro bych zapomněl. I když jsou letní prázdniny, učitel mě požádal, abych se stavil ve škole a pomohl doučovat žáky ze základky. Jelikož můj prospěch je výborný, nemám šanci se z toho vyvlíknout. Trošku to ještě bolí, když chodím, ale musím to nějak vydržet. Ve školní budově se srazím na chodbě s mým učitelem.

" To jsi ty Chiaki, čekáme na tebe.Co tě zdrželo?"

"Sensei, promiňte. Já …" zatvářím se docela zraněně a proto to sensei už neřeší a jdeme spolu do třídy. Jsou tam dva chlapci a jedna dívka. Dívku bude učit sensei, musí dopilovat angličtinu a já si vezmu na starost chlapce. Moje specialita - matematika. A tito dva kluci nevypadají zrovna na šprty.

"Senpai, chodíte trochu podivně." Řekne mi přímo do očí jeden z nich. Trochu zčervenám, ale nechám ho při myšlence, že jsem někde upadl. Nemůžu mu vysvětlovat, co jsme včera dělali s Tameikim. Při té myšlence se otřesu a s omluvou si jdu opláchnout obličej. Je toho na mě moc. Sensei jde potichu za mnou.

"Je ti něco Chiaki, nevypadáš moc dobře." Pro sebe si utrousím poznámku, že leda tak zadek. Se senseiem se znám už taky dlouho. Doučoval mě jazyky, když jsem byl na základce a teď když jsem na střední, je to můj třídní učitel. Respektuji ho a v těžkých chvílích bych se na něj i někdy mohl obrátit. Tedy, prý mám tu možnost. A teď to vypadá, že jeho nabídku využiji.

"Sensei mohl bych si s vámi po skončení doučování promluvit?" podívám se na něj a on okamžitě souhlasí. Nemá proč nesouhlasit. Občas jsem ho sobecky využíval pro své akce, typu speciálních hodin. Když totiž budu zde dvakrát týdně doučovat, nebudu muset celý zbytek roku uklízet ve třídě. Je to ode mě lehce arogantní, ale co…

Vrátíme se zpět ke svým studentům a dokončíme započatou hodinu. Pak spolu jdeme do nedaleké čajovny. Při dosedávání se ještě trochu bolestně zatvářím. Bude to trvat ještě dlouho než ta bolest zmizí.

"Chiaki, co se stalo. Mně to můžeš říct." Sám pro sebe se usměju. Kdyby jen věděl, co jsem udělal. No, netuším, jestli to přenese přes srdce s ledovým klidem. Ale někomu to musím říct a rodičům by to nebyl moc dobrý nápad.

" Sensei, já jsem se zamiloval." Teď když nad tím tak přemýšlím. Takhle jsem debatu o skoro znásilnění asi neměl začínat.

"Teda, já jsem se sice zamiloval, ale nikdy bych mu to nemohl říct." Tak tohle asi taky nebyl dobrý způsob.

"Ne, tak jsem to nemyslel. Takhle, já miluju jednu osobu. A ona mě považuje jen za přítele. A včera jsme se spolu vyspali. A jen kvůli tomu, že on byl opilý. A já…jsem se nějak nebránil. A…" Trošku se začnu třást. Takhle přímo jsem to senseiovi říct nechtěl. Co si o mě pomyslí. A navíc nějak jsem si teď uvědomil, co se stalo. Ano, až teď mi to naplno došlo. Nějak jsem nemohl zabránit slzám, aby přestaly stékat po mých tvářích.

"Chiaki, na tom není nic špatného. Tedy pokud jsi to opravdu chtěl. A navíc ho miluješ. Myslím, že jediné co ti zbývá je, říct mu pravdu." Sensei mě chytí za ruku. Zděšeně se na něj podívám.

"Sensei?" Snažím se jeho ruku setřást, ale on se jen tak nedá. Pak se jen na okamžik usměje.

"A vždy tu budu pro tebe já. Přeci jen si se zamiloval do chlapce. Pokud jsem to správně pochopil." Ruku mi stiskl ještě pevněji. Rychle jsem se mu vytrhl a nevěřil jsem vlastním očím. Sensei je taky? Ale, vlastně co…?

"Vidíš Chiaki, věděl jsem, že to uděláš. Protože já vím, že ty se s někým sblížíš jen, když k němu něco cítíš. A myslím si, že Tameiki by měl tvé pravé pocity opravdu znát." Utřu si mokré tváře do rukávu.

Takže nemám jinou možnost než mu to říct? Ale počkat… Jak sensei ví, že je to Tameiki?

"Jak..jak…" koktám… Sensei sice ví, že jsme nejlepší přátelé. I když já o tom po včerejšku dost silně pochybuji.

"Chiaki, vím už hodně dlouho, že ho máš rád. Na tobě se to docela pozná." Zčervenám a hned v zápětí si pomyslím, že kdyby to bylo tak jednoduché, tak bych to Tameikimu nemusel říkat. Přišel by na to sám. Jenže on pořád myslí na tu holku. Chytnu se za hrudník. Proč mě tak bolí u srdce když přemýšlím o nich.

"Sensei, moc vám děkuju. Řeknu mu to. Já už budu muset jít." Zvedám se a už z trochu větší dálky senseovi zamávám.

"Měj se Chiaki. Uvidíme se příští týden." Naposledy zamávám a zmizím za rohem. Mám namířeno přímo k Tameikimu. Musím to vyřešit. I kdyby mě nenáviděl. Jen to nemohu nechat takhle, musíme si o tom promluvit.

Vybíhám schody k jeho bytu po dvou. Když jsem před jeho bytem, chtěl jsem zaklepat. Jenže někdo z bytu mě předežene. Nějaká dívka prudce otevře dveře.

"Camille?!" slyším Tameikiho hlas, jak na ní volá. Zaraženě zůstanu stát na místě. Camille, co mi to jméno říká. Už vím, když byl Tameiki opilý často volal jméno Camille a hádal se se mnou, že ona to neměla říkat. Že neměla říkat takový věci. No popravdě jsem nikdy nevěděl, o čem to mluví. Nechápal jsem ho. Ale když je tohle Camille… Pak je to ta holka, se kterou se rozešel. Stále stojí u dveří. Dívka okolo mě projde bez povšimnutí. Ale mě je jisté, že mě zpozorovala. Tameiki za ní vyběhne na chodbu a tím pádem mě okamžitě uvidí. Nějak nevím, co mám dělat.

"Já jsem jen přišel, protože..." Když se ale podívám na jeho nechápavý výraz, zbavuji se myšlenky, že bych mu to měl říct.

"To je jedno. Zapomeň na to." Přeruším své myšlení a okamžitě sbíhám schody zpět dolů. Až dole se zastavím. Nemohu popadnout dech a navíc se opět ozvaly moje klouby. Příšerně po včerejší noci bolí. Neměl jsem tak utíkat. Určitě mu přijde, že jsem divný. Ale co si o tom mám myslet já. Měl u sebe holku, se kterou se rozešel. A navíc ji miloval. A i teďka za ní šel i když věděl, že jsem tam já.

"Tameiki, ty idiote!" Řeknu na prázdné chodbě.

"Ty za mnou přijdeš a hned říkáš jakej jsem idiot?" Polekaně se otočím a za mnou stojí Tameiki. Jak dlouho už tu stojí?

"Vysvětlíš mi to?" Rychle od něj odvrátím hlavu a přemýšlím. Co bych měl říct? Netuším, ale jen tu tak mlčky stát mi přijde ještě horší.

"Já…jsem…Já jen…" Snažím se ze sebe vypustit alespoň jednu plynulou větu, ale nějak se to nedaří. Musím mu říct, že ho mám rád, jenže nevím jak zvolit ta správná slova.

"Včera… Moc se ti omlouvám …za tamto." Tameiki začal mluvit první. Lehce nakloním hlavu, abych mu viděl trochu do tváře.

"Můžeme i po tom všem zůstat přátelé?" Teď se rychle k němu obrátím. Přátelé? Po tom všem a ještě s mými pocity? Nemožné…

"Ale jo… zkusíme to. Já jsem ti jen přišel říct, že teďka nebudu mít dlouho čas, tak abys ses po mě nesháněl." Široce se na něj usměji a poplácám ho přátelsky po rameni.

"Já už musím jít." Dodávám a okamžitě se s ním loučím. Zamávám mu a vybíhám z domu. Celou cestu běžím. Přátelé…. Bez ohledu na bolest přidávám. Zastavím se až u sebe doma. V mžiku zapadnu do svého pokoje a skočím na postel. Zabořím svoji hlavu do polštáře. Při hlubokém nádechu zjistím, že můj polštář voní jako Tameiki. Zuřivě házím polštář z postele.

"K sakru!" s tímto se zoufale zahrabávám do peřiny. Jsem chlap a nesmím na to zapomenout. On se dá dohromady s tou Camille. Není to správné. Se mnou to není správné… Je to odporné, odporné, hnusné…

Bez lásky…

Brečím, co jsem čekal?! Tameiki má rád dívky. Musím s tím skončit. Nemám na vybranou…jako kdybych někdy měl. Nemohu přestat. Myšlenky se derou ven. Je mi ze všeho špatně. A co se dělá, když je lidem špatně? Nevím nezažil jsem to. Vždycky tu byl Tameiki a tak jsem se nikdy necítil sám. Nebo smutný… osamělý. Brečím, pláču…jsem zoufalý.

Proč jsem se musel zamilovat takhle blbě. Slza za slzou se mi dere z očí a smáčejí prostěradlo. Proč? Tahle otázka se mnou zůstává až do doby, kdy se rozhodnu utopit svůj žal stejně jako Tameiki. Volám ještě několika zletilým přátelům. Dohodli jsme se, že půjdeme společně do jednoho baru. Nikdy jsem nepil, vůbec netuším, jak to se mnou dopadne, ale vím že zapomenu. To je to jediné, co vím jistě.

Jakmile jsem zapadl do hospody, nad ničím jsem nepřemýšlel. Jen jsem lil do sebe jedno pivo za druhým. A samozřejmě mi to nestačilo. Pokračoval jsem tequilou. Stačilo trochu a okamžitě jsem všem začal vyprávět o Tameikimu. Nic o mých pocitech. Jen o tom, že je kretén a jak nic nechápe. A je to prostě takovej idiot. Nikomu nevadilo, že je to ilegální. Ani mě ne, jen když mi bude špatně. Ještě hůř než z lásky. Jakmile jsem si vzpomněl na slovo láska, kopl jsem do sebe další sklenku tequily. Ostatní mě už začali brzdit, jen já ne a ne přestat. Už nevěděli, co mají udělat, ale když se mi náhle chtělo zvracet a vběhl jsem na záchod, tajně pro mě zavolali doprovod domů.

"Tameeeeei---ki?" co ten tu chce, neříkejte mi, že on je ten velevážený doprovod.

"Chiaki, co jsi to ze sebou udělal. Spíš proč?" Nevěřícně na mě kouká. Jsem opilý, můžu mu říct, co chci.

"No kvůli tobě.Jak to, že ti to nedocvla….nedocvaklo!" Teď už beze slov mě hází na svá záda a odnáší pryč. Moc nevnímám okolí, které se na mě opovrženě kouká.

*****
Dneska byl nějaký divný den. Nejdřív ráno zjistím, že jsem se vyspal se svým nejlepším kamarádem, pak si uvědomím, že se mi to v podstatě líbilo. Nakonec mě nenapadne nic lepšího než zavolat Camille a zeptat se jí, co je se mnou divnýho. No a když jsem ji teda jako dokopal ke mně do bytu, tak mi se slovy "Když jseš zpomalenej, tak jen toho Chiakiho zraňuješ." vrazila facku. Chvíli jsem na ni jen tak zíral a potom mi ještě vysvětlila, že k němu něco cítím. Když jsem na ni vykulil oči, dodala, že co k němu cítím si musím domyslet sám. Pak vyběhla ze dveří. A jakmile jsem ji následoval, uviděl jsem Chiakiho. Netuším, co tu dělal, každopádně to co mi řekl, ohledně svého příchodu, nebyla pravda. Choval se divně. Je možné, abych k němu něco cítil? Zrovna když jsem o tomhle přemýšlel, zazvonil mi mobil. Kámoši mě poslali pro na mol opilého Chiakiho. Naskytla se mi situace podobná mému utápění žalu. Když jsem pro něho konečně přišel, nevěřil jsem vlastním očím. Byl úplně mimo, chtěl jsem se dozvědět jestli to bylo kvůli mě a nakonec jsem dostal i patřičnou odpověď. Teď ho momentálně táhnu na zádech domů. Jeho hlava se jemně opírá o můj krk. Cítím jak dýchá, na to jak mu bylo špatně, tak je jeho dech klidný.

" Tameiki …" slyším jak potichu vyslovuje moje jméno. Pošeptal mi ho přímo do ucha, lehce se přitom otřesu. Co se to se mnou děje?

*****
"Tameiki…" tiše šeptám do tmavé noci. Já tě miluju. Nic s tím neudělám. Mám takový pocit, že i kdybys mě zabil, stále tě bude mé srdce milovat. Jak ti to jen říct. Chtěl bych tě obejmout, ale nemám dost sil ani na to, abych stál vzpřímeně. Najednou cítím jak mě Tameiki pokládá na postel. Okamžitě si lehá vedle mě a přikazuje mi, abych šel spát. Jinak mi prý bude ještě hůř. Poslouchám ho, jsem moc unavený na to, abych mu odporoval. Tiše usínám, ale ještě před tím cítím jak mě Tameiki přikrývá. Omylem mi přejede prsty přes rameno. Oklepu se a on mi deku přitahuje až k hlavě. Nechávám si v mysli jeho poslední slova po dlouhou dobu.
------"Dobrou noc."------

Vzbudil jsem se uprostřed noci. Malátně jsem se poohlédnul po hodinách a zjistil že je něco málo po 4 ráno. Tameiki klidně spí na zádech a klidně oddechuje. Nakloním se potichu nad něj a pomalu se přibližuji k jeho rtům. Když jsem byl tak blízko, abych ho mohl políbit, on otevřel ústa a pevně mě k sobě přitiskl, leknutím jsem nemohl popadnout dech. Když jsem myslel, že je konec polibku, zapojil do této hry jazyk ještě vášnivěji. Na chvíli jsem pochyboval o tom, kdo z nás dvou byl ještě před několika hodinami totálně na mol. Po čase se naše rty konečně rozpojily. Celou dobu mi držel hlavu a po několika minutách, strávených v tomto polibku, jsem málem ztratil balanc a spadnul na něj, ale naštěstí jsem se udržel pevně opřený o rám postele. Až teďka otevřel oči a podíval se přímo na mě.

"Udělat to bez alkoholu bylo mnohem lepší." Řekl okamžitě. Nějak ho nechápu. Proč mě políbil? Vůbec mi nevadí, že já na něj celou dobu zírám s otevřenou pusou.

"Tameiki?!" Chtěl bych slyšet důvod jeho jednání, ale on místo toho začne vysvětlovat úplně něco jiného.

"Když jsem chtěl začít chodit s Camille, řekla že si nemůže vyjít s někým, kdo kouká po svým nejlepším kámošovi. Nechápal jsem ji a celou dobu hledal odpověď ve sklenicích alkoholu. Až když jsem ji včera pozval k sobě, aby mi to vysvětlila, pochopil jsem. Myslím si, že si se ve mně spletl. Sice je pravda, že když jsem opilý, tak jsem ti moc ubližoval a všechno to bylo jen kvůli tomu, abych zjistil co vlastně cítím a tak. Jenže jsem zašel moc daleko. Ale opravdu promiň, já jsem tě nechtěl zranit, jen jsem…" nemá cenu aby mi vysvětloval to, co mě teď už nezajímá. Umlčel jsem ho dalším polibkem. Objal jsem ho a když se moje ústa lehounce dotkly jeho ucha, tiše jsem mu pošeptal slova, která se tak dlouho nemohla dostat na povrch.

"Miluji tě, už hodně dlouho." Držím se u něj tak blízko, aby nemohl vidět můj červenající se obličej. Mám pevně zavřené oči. Nechci slyšet odpověď, nechci…

"Chiaki." Lehounce nadzvednu hlavu a on mě za ní okamžitě popadne a místo odpovědi mě opět políbí. Otočí mě na záda a poprvé se líbáme tak jak by měli dva zamilovaní lidé. Dva? Nevím, jestli ke mně cítí to samé, co já k němu. Když zase na okamžik přestane, odhodlám se a zeptám se na to, co mi momentálně vrtá hlavou.

"Tameiki, co ke mně cítíš. Proč tohle všechno děláš?" Mile se usměje a vyhrnuje mi triko. Poté mě okamžitě vyvlíkne z kalhot.

"Tameiki?!" Snažím se ho zastavit. Znova ne, znova bez lásky ne.

Přisune se ke mně a lehce mi laská krk. Mezi polibky mi říká slova, z kterých si složím dlouho očekávanou odpověď.

"Chiaki…" pohladí mě po zádech a jeden jeho sladký polibek skončí na mé tváři.

"Já …" další je mířen o kousek níž.

"…ti nechci lhát." Při těchto slovech se mi opět podívá do očí.

"Já jen vím jistě, že ty si moji lásku zasloužíš. A já ti ji mile rád dopřeju." Usměje se na mě a pohladí mě po tváři.

Po tomto už nemluví, jen mě líbá. Na chvilku to vypadá, jako kdyby už k ničemu nemělo dojít. To jsem se ale docela zásadně spletl.

Nevím jestli mi stačí tohle jako vyznání, každopádně nikdo z nás dvou už nezastaví.

Tameikiho dotyky projíždějí celým mým tělem. Jeho rty sestupují v chtivých polibcích níž a níž. Když se přiblížily k mému podbřišku, polekaně jsem ucukl. Teď už na nic nečeká a sundává mi i spodní prádlo. Ani jsem si nevšiml, kdy se zbavil oblečení on.

Pak už si pamatuji jen jeho pohyby, ruce … jeho dech na mé hrudi. Jakmile se začne třít o mé dolní partie ještě rychleji a neklidněji, začnu nekontrolovatelně vzdychat a lehce k němu přirážet. Líbí se mi to, tenhle pocit je tak odlišný od včerejška. Mezi povzdechy se občas políbíme, nejde přestat, chci stále víc a víc. Nejdřív mi pořádně nedochází, co vlastně děláme, ale když mě Tameiki k sobě opravdu silně přitiskne, oba slastně vyvrcholíme. Jeho hlava dopadne vedle mé a oba klidně odpočíváme. Celou dobu na mě leží, občas se jen lehce pohne a mě hned z toho přejede mráz po zádech. Slyším jeho dech a cítím jeho ruce, jedna je na mém boku a druhou se mi jemně opírá o rameno. Spustím svoje ruce a nechám je aby objaly jeho pevná záda. Je to poprvé, kdy je cítím odpočívat v mých pažích. Nikdy jsem nezažil nic krásnějšího.

"Chiaki, posloucháš mě?" řekne mi otočený hlavou ode mě.

"Řeknu to jen jednou, tak poslouchej pozorně." Netuším, co má v úmyslu. Pomalu otočí hlavu zpět ke mně a těsně před tím než utiší můj údiv dalším polibkem, nenápadně řekne:

"Miluju tě, Chiaki. Nezapomeň to." Nevím jestli je to štěstí, to co cítím, každopádně ho teďka pevně objímám a takto i spolu usínáme.

Až se zítra probudíme. Ani jeden z nás nebude věřit, že se tato noc stala. Ale ať to bude jakkoliv, ani jeden z nás nikdy na ni nezapomene. Protože je to pro oba ta první. A jak oba tiše doufáme, ne i poslední. Tak ať milujete kohokoliv, věřte v srdce. I kdyby to hodně dlouho bolelo, kdyby dlouho nebyla ta láska opětovaná, vždy to bude za to stát, zkusit štěstí. A i kdyby to bylo jen jednou. Budete to vy a člověk, který je vašemu srdci nejblíže. A proto nevěřte ve všední dny a čekejte, kdy láska zasáhne to vaše srdce.

Konec
Poslední komentáře
01.03.2009 17:22:24: nádherná povídka
01.03.2009 13:24:10: Moc krásná povídkasmiley, četla jsem jí třikrát za sebou a stašně mě dojala tak jsem zvědavá na vás. ...
 
Doufám, že se vám má stránka líbila a v budoucnu se sem ještě podíváte. Hokage banner 2 Animefest.cz Festovní FanFikce - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě Renai hry - Animefest 2009 Cosplay soutěž - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě AMV - Animefest 2009 Ikona severu Black Box Subs | BBS "Biši-fansubs