♥ Love ♥

Marcel

Kapitola 1

24. 12. 1654, Rouen

Marcel Dupont, okouzlující plavovlasý dvacetiletý chlapec, se vracel do svého podkrovního pokojíku úplně prokřehlý. Dobře věděl, že jeho ubohoučké útočiště bude také promrzlé, protože neměl kdo zatopit, a i kdyby ano, dřevem se muselo šetřit. Zima bude ještě dlouhá a peněz není nazbyt. Odevzdaně se jen víc zachumlal do svého skrz naskrz záplatovaného pláště, už tak ošoupaného, že přes něj bylo skoro vidět.

S povzdechem si uvědomil, že za chvíli nastane Štědrý večer, první, kdy bude úplně sám. Co si uvaří? No, dneska sehnal kousek chleba, je sice už dost tvrdý, ale když se namočí a dá nahřát na kamna, tak bude docela dobrý, a ždibíček plesnivého sýra, zbývá mu ještě trocha čočky, no a taky má ve spížce ještě jednu cibuli a dvě mrkve, tak si z toho připraví krásnou vánoční polévku, a málem by zapomněl, má ještě ten maličký zmrzlý pastiňák, ano pastiňák, ten bude pěkně nasládlý, takže...

Vkročil do svého bytu a strnul. Ucítil příjemné sálající teplo a vůni vařeného jídla. Proboha, snad jsem se nezbláznil, napadlo ho mimovolně.

V místnosti bylo pološero, takže dobře neviděl, ale postavy sedící klidně v křesle si nemohl nevšimnout.

Zamžoural ve snaze zaostřit na nečekaného návštěvníka a pak zašeptal: "Christiane!"

Už přestal věřit, že svého bývalého milence ještě někdy uvidí. Při pohledu na jeho bohaté havraní kadeře, spadající až do půli zad, rozbušilo se mu srdce. Evidentně se jich po celé měsíce jejich odloučení nedotkly nůžky a byly ještě nádhernější než kdy dříve. Stejně jako opálená hebká pleť, typicky jižansky snědá, pyšný orlí nos, smyslná ústa a hluboké černé oči. A pružné štíhlé tělo, jakoby kočičí, ne, spíše panteří, jako úžasná šelma vždycky připravená ke skoku. Christian byl vždycky tmavý, temný, svůdný a čarokrásný jako hřích, kterého se ostatně poprvé dopustil také s ním...

"Ahoj, lásko," usmál se na něj jeho nezvaný host, "dlouho jsme se neviděli!"

Marcel nebyl schopen slova ani pohybu a tak Christian vstal a vzal mu ze zkřehlých prstů jeho brašnu.

Pečlivě ji prohledal a pak ohromeně konstatoval: "Ty si tu chováš ochočenou krysu, že jí nosíš tvrdý chleba a starý sýr?"

Marcel sebral všechnu hrdost, která mu ještě zbyla, a důstojně pronesl: "To je moje večeře. A laskavě nestrkejte nos do věcí, do kterých vám nic není, pane de Grandville!"

"Marci, já tě nechtěl urazit. Jen jsem trochu v šoku z toho, co bys měl na vánoční večeři, kdybych nepřišel. Pojď, svleč se a napij se horkého vína, to je zahřeje!"

"Já od vás nic nechci, vážený pane," odmítal se mladík podvolit.

Ale to už Christian vstal a překvapivě pevným stiskem ho donutil odložit plášť a posadit se vedle něj.

"Miláčku, já vím, že ti toho musím hodně vysvětlit, ale ty se laskavě přestaň chovat jako pětileté trucující děcko! Můžeš mi říct, proč jsi opustil Marseille a odstěhoval se do téhle ledárny na severu? A navíc ještě hnízda hugenotů?"

"Starej se o sebe!" vyštěkl Marcel rozezleně.

Jedné pozitivní změny však bylo při tom už přece jen dosaženo: přestal Christianovi vykat.

"Sakra, hledal jsem tě přes dva měsíce! Dozvěděl jsem se teprve před necelým týdnem, že jsi v Rouenu. Říkal jsem si, že když je to tak, počkám si až na Vánoce, aby to bylo náležitě efektivní. Ale jinak jsem se mohl zbláznit strachy, jestli se ti něco nestalo!"

"Jenomže naposledy, NAPOSLEDY jsme se viděli před sedmi měsíci!" zakřičel plavovlasý mladík zoufale a pak se konečně rozplakal.

Snažil se svůj pláč skrýt a utéct od toho odporného zrádce, ale Christian ho držel pevně. Snad ještě pevněji, než kdy dříve, ale Marcel o tom neměl čas přemýšlet. Jeho bývalý přítel si ho k sobě přitáhl a začal ho naléhavě líbat.

"Dobře," poznamenal Marcel stále ještě lehce hysterickým tónem, když zase chytil dech, "zjevil ses tu jako duch Vánoc, přinesl jsi mi víno a uvařil jídlo, a zatopil, za což ti vážně děkuju, ale doufám, že jsi toho neprotopil moc, dříví je tu sakramentsky drahé, a teď očekáváš, že se s tebou zase bez ptaní vyspím, jenom proto, že si to milostivý pán přeje? Tak jsi tedy na omylu, protože j-"

Nové vášnivé políbení zdusilo jeho protesty a on si zdrceně uvědomil, že jeho tělo zcela sabotuje jeho snahy. Ať už mu Christian udělal, co chtěl, pořád to byl jediný milenec, kterého kdy měl, a už sedm měsíců ho nikdo neobjal a nepolíbil. Trpně se tedy poddal laskání a jen si s trochou hořkosti pomyslel, že i když je Christian stejně chudý jako on, jeho šlechtická krev se nezapře, vždycky si prosadí svou!

Mladý šlechtic ho ale pustil a smířlivě řekl: "Já vím, jak ses musel cítit, když jsem zmizel. Máš právo se zlobit. Ale prosím, vyslechni mne!"

"Christiane, já tě, bez ohledu na to, jaký jsi lump a co jsi mi způsobil, pořád miluju. Ale prosím tě, ušetři mne tvých výmluv a vytáček!"

"Už jsem ti někdy lhal?" opáčil mladý šlechtic smutně.

"Ne... Vlastně ano! Kdo před víc než půl rokem říkal, že se uvidíme večer? A nepřišel jsi! Hledal jsem tě úplně všude! A nenechal jsi mi ani řádek!

Proto jsem odjel z Marseille, protože jsem tě tam všude viděl, náš život spolu, naši lásku...a tvoji zradu!"

"Marceli, i když mi nevěříš, já tě nezradil. Neopustil jsem tě. Nepřišel jsem jen proto, že jsem nemohl, a nepsal jsem ti ze stejného důvodu. Jsi jediná a největší láska mého života, proč bych od tebe odcházel, navíc bez rozloučení?"

"Proč? Třeba proto, že ti nějaká bohatá dáma zaplatila! Že ti koupila ty nádherné šaty, které máš na sobě, a poskytla peníze, za které jsi teď mohl pořídit hostinu na uvítanou!"

"Marci," povzdechnul si Christian melancholicky, "není a nikdy nebyla žádná bohatá dáma, zkus mi věřit."

"Ne?" roztála Marcelova odtažitost v náznaku naděje, aby se hned vrátila zpět ještě mrazivější, "tak to byl bohatý pán! Vidíš, mlčíš, mám pravdu! Podváděl jsi mne s nějakým zazobancem!"

Mladý šlechtic rezignovaně kývl: "Ano, byl to muž."

"Starší?"

"Mnohem starší."

"Páni, ty ses za peníze vyspal s nějakým dědkem? Že se nestydíš!"

"Marci, já se s nikým za peníze nevyspal."

"Ale spal jsi s ním?"

Christian se lehce otřásl, než odpověděl: "Dá se to tak říci."

"No a dal ti za to peníze. Takže..."

"Marceli, to bylo jinak, než si myslíš!"

"Jinak? Jak jinak?" blondýnek se znovu rozvzlykal, "nemluv mi o nečekaném záchvatu vášně, kterému jsi prostě nemohl odolat!"

"Krucinál, poslouchej mne! Já jsem se nerozhodl, že od tebe odejdu, protože... se mne nikdo na nic neptal!"

Marcel ztuhnul a jen pomalu mu začalo docházet, o čem je vlastně řeč.

"On...On tě...Unesl?" vykoktal nakonec.

"Bohužel."

"A on tě... On tě donutil... On tě zná-," nebyl schopen to vyslovit.

Přes krásnou Christianovu tvář přeletěl stín: "Už o tom nebudeme mluvit, Marci. Zaplatil za to víc, než si dovedl představit. Pojďme se teď najíst!"

"Ty jsi ho za-," ani teď nedokázal Marcel větu dokončit.

"Dostal, co mu patřilo," odtušil Christian temně, "už je to pryč a nebudeme tím ztrácet čas. Vezmeš si salát s olivami a palmovými srdíčky? Je moc dobrý, rodinný recept Grandvillů. Nebo ten mrkvový s jablky a medem? Dále tu máme rýžový nákyp s meruňkami, smažené hříbky ve vinné omáčce a abych nezapomněl, tak také tu tvoji zamýšlenou polévku z hrstičky čočky, dvou mrkví, cibule a jednoho zmrzlého pastiňáku!"

"Jé, ty jsi hodný! A jak jsi věděl, že ji chci vařit?"

"Čočka byla namočená a kromě té trošky zeleniny tu nic jiného nebylo. Co jiného by se z toho dalo uvařit než polévka? Jsme spolu skoro tři roky, tak tě už trochu znám!"

"Máš pravdu. Víš, co se říká, čočka na Štědrý den přináší peníze!"

"No, to bys jich tedy moc neměl. Ale když si vezmeš tyhle čočkové karbanátky, budeš na tom určitě mnohem líp!"

Marcel mu dal celý rozjásaný pusu, ale pak se udiveně zarazil: "Ale kde je jídlo pro tebe?"

"Přece jsem si nandal tady druhou porci, copak nevidíš?" opáčil Christian stejně překvapeně.

"Chrisi, ty jsi přece nikdy nejedl nic, co alespoň neprošlo kolem masa. I do té polévky sis dával alespoň malý kousíček! A teď budeš jíst salát s olivami a čočkové karbanátky?"

"No, řekněme, že jsem dospěl k názoru, že jedení masa škodí zdraví..."

Dostal hned další nadšený polibek: "To jsem tak rád! Nikdy jsem nevěřil, že tě na vegetariánství přesvědčím! Ale jak se to stalo? To...To on?"

Christian mlčky přikývnul.

"Ale jak?"

"Tvrdě," odvětil Christian lakonicky.

Marcel přímo nadskočil: "On tě týral? Ubližoval ti? Bože můj, a já na tebe tak hloupě ječel! Já bych ale zasloužil! Promiň mi, lásko moje, strašně moc se ti omlouvám!"

"To nevadí, už na to nemysli," mírnil ho mladý šlechtic klidně.

"Ale ty šaty a peníze, ty máš od něj?"

"Ano, a také kočár s šestispřežím a zámeček osm mil od Marseille...," ušklíbl se Christian vesele.

"Ale oni tě zavřou!"

"Ne," zavrtěl Christian pokojně hlavu, "jeho nikdo hledat nebude. A co se mých právních nároků týče, všechno mi zcela legálně odkázal, jsem jeho jediný dědic."

"To tě tedy musel hodně milovat..."

"Patrně ano," přisvědčil mladý markýz nevzrušeně, "jenomže láska se nedá ani vynutit, ani koupit. Myslím, že teď už to ví!"

"Christiane," položil si Marcel hlavu na jeho rameno, "já tě hrozně miluju a milovat nepřestanu, i když jsi někoho zabil. Máš pravdu, že si to zasloužil. Nechci však používat ty krvavé peníze! Zbav se jich a vrátíme se spolu do Marseille... Prosím!"

Christian se k němu naklonil, vzal jeho hlavu do dlaní a dlouho, předlouho se mu díval do očí.

Potom zamyšleně pronesl: "Říká se, že ráno bývá moudřejší večera, tak vyzkoušíme, jestli to opravdu platí, ano? Dnes večer už nebudeme mluvit o penězích ani o něm. Vlastně nemusíme mluvit vůbec. Najíme se a pak... Pak bych se s tebou rád miloval."

"Já taky," zarděl se Marcel, "strašně mi to chybělo! Je vlastně štěstí, že se ti nepřestalo líbit to dělat, když ti tak to...ublížil."

"Ono mezi tím, co spolu děláme my, a co se mnou dělal on, je přece jen malinký rozdíl. On pronikal do mne a já budu do tebe!" odtušil Christian a s úsměvem si všiml, že jeho milenec nabyl barvy rozkvetlých vlčích máků.

Pak už jedli mlčky. Potom Christian sám sklidil nádobí a odvedl Marcela ke skromnému úzkému lůžku.

"Škoda, že pro naši první noc to nemůže být něco luxusnějšího, ale co se dá dělat," povzdechl si.

"Co tím myslíš?" optal se Marcel zmateně, "přece už to spolu děláme víc než dva roky, tak jakápak první noc?"

"Jenomže tahle bude první po... po velmi dlouhé době našeho odloučení," formuloval Christian opatrně.

Jemně Marcela položil na postel a začal ho hladit přes oblečení. Plavovlasý mladík podnikl slabý pokus o odložení šatů, ale byl zastaven.

"Ne, miláčku, dnes ne. Teď to necháš všechno pěkně na mně, ano? Jenom se mi úplně poddej a já se o tebe postarám!"

Odkudsi vyčaroval hedvábný šátek.

Marcel vyjekl: "Ty mne chceš svázat?"

Dovoloval svému milenci skoro úplně všechno, ale z pout všeho druhu měl vždycky panickou hrůzu, i když ho Christian nesčetněkrát ujišťoval, že by mu nikdy neublížil. Nedokázal ho však přesvědčit.

"Ne, lásko, vím, že to nemáš rád. Jenom ti zavážu oči. Budeš pak všechno cítit mnohem intenzivněji, budeš bezbrannější a víc můj...No tak, přece se mne nebojíš, že ne?"

Marcel se podvolil, ale srdce mu v hrudi tlouklo jako splašené. Něco se mu na tom přestávalo líbit, i když nevěděl co. Christian byl najednou nějaký jiný, než ho znal dřív. Bylo to tím znásilněním a vraždou?

"A jak to, že ses dostal do mého bytu, když nemáš klíč?" vyzvídal s náhlým podezřením a litoval, že mu šátek znemožňuje dívat se svému milenci do očí.

Uslyšel tichý smích a ucítil lehký polibek na čele.

"Neříkal jsi mi, že tvé dveře jsou vždycky otevřené?"

"To ano, také jsou, ale jak ses do nich mohl dostat, když byly zamčené?"

"Někdy nejsou klíče potřeba," odtušil Christian tajemně.

"To tě naučil také on?"

"Samozřejmě. Ale řekli jsme si, že o něm nebudeme mluvit, ne?"

"Já se omlouvám," špitl Marcel stísněně.

"To nic. Tak se teď pěkně uvolni, miláčku, a zhluboka dýchej. Víš, chtěl bych s tebou vyzkoušet jednu věc a ta bude, hm, trochu bolet. Docela malinko. Ale bude to stát za to, uvidíš," šeptal Christian vzrušeně.

Marcel se mu ovšem začal vyděšeně drápat z náruče. Bolesti se bál všeobecně a při sexu dvojnásob. Rval se s Christianem přímo zoufale, ale neměl sebemenší šanci na úspěch. Navíc přes šátek nic neviděl a látka najednou nešla stáhnout z hlavy...

"Ššššš, můj maličký, utiš se, stejně ti tvůj odpor nebude nic platný," informoval ho jeho milenec hlasem podbarveným vášní.

"Ne, já nechci!" vzlykal Marcel a hedvábný šátek navlhal slzami, "jsi stejný jako on, abys věděl!"

"Víš, že máš pravdu, Marci?" zaznělo mu u ucha pobaveně.

"Ano, jsem teď už stejný jako on. Je mezi námi jen jediný rozdíl: že ty mi to nakonec odpustíš, zatímco já jemu ne. Ty mne totiž miluješ."

"A to ti podle tebe dává právo se mnou takhle jednat?" vyčetl mu světlovlásek.

"Přesně tak, můj milovaný. Právě to mi dává právo takhle jednat! A teď už dost průtahů, miláčku, pustíme se do toho. Zkus mi věřit, bude se ti to líbit, i když teď sotva dýcháš hrůzou. Neublížím ti! Proč bych ti dělal něco zlého? Vždyť tě miluji, Marceli, a chci s tebou žít až do konce života!"

"Mého?" optal se plavovlasý chlapec tiše.

"Marci, nech těch hloupostí! Teď tě pustím a ty si klidně lehneš na postel, ano?"

Blondýnek rezignovaně poslechl. Znovu cítil polibky po celém těle, přes svetr a kalhoty. Potom ho Christian začal pomalu svlékat a nechal ho jen v zapraných spodcích a chatrné košili s mnoha záplatami. Chvíli přemýšlel a pak je rezolutně stáhnul také, ale k Marcelově úžasu ho pak zase začal oblékat do stejných šatů, ovšem v hedvábném provedení. Pak ho laskal horkými ústy přes tenoučkou látku. Bylo to tak nekonečně vzrušující!

I když se Marcel pořád hrozně bál, znovu začal toužit po milování. Očekával, kdy mu Christian stáhne spodky, natře ho olejem a prudce do něj vstoupí, tak jak to dělával pokaždé, ale jeho milenec si tentokrát dával na čas. Smyslně dráždil postupně každé místečko na jeho těle, pořád přes hedvábí, až z toho mohl Marcel zešílet. Nakonec se rozhodl pro potupné prošení, ale byl rozněžněle odmítnut.

"Ještě ne, lásko, ještě nejsi pro mne úplně připraven. Trpělivost, koťátko moje, musíš mít trpělivost! Zkus hluboce dýchat a mysli na něco hezkého, barevného, třeba na nově rozevřený květ, ke kterému přilétá první motýl:.."

"Christiane, ten motýl přiletěl už před skoro třemi lety!"

"Tak je tu zas a tentokrát se chystá napít sladkého nektaru," přesunul svoji pozornost na Marcelovo hrdlo.

Blondýnek se pod ním přímo svíjel rozkoší.

"Ó Bože! Christiane, netrap mne už a vezmi si mne!"

"Strpení, můj mazlíčku, ještě chvilinku musíš počkat..."

Vydal se pozvolna dolů od jeho krku až k pasu a pak po nohou až k jejich špičkám, ty pozorně namasíroval, a zase se vracel zpátky, pomaličku, beze spěchu, a všem Marcelovým prosbám se jenom šibalsky smál. Konečně ho však mazlivě zbavil jeho oblečení a laskal jeho sametovou pokožku přímo. Marcel připouštěl, že po Christianovi touží natolik, že je naprosto dokonale uvolněn a zcela otevřen pro jeho příchod.

Když Christian znovu dospěl k milencově pasu, zastavil se a ovanul jeho penis svým horkým dechem, aniž se ho však dotknul, a zlehka kroužil rukou po jeho bříšku. Občas zajel až na hrudník a laskal okolí jeho bradavek, nepouštěl však ze zřetele nejcitlivější oblast Marcelova těla. Něžně ho líbal na stehna, boky, pánev a rozmyslně protahoval sladké mučení. Nakonec vyhověl Marcelovu nářku a zlehka olíznul jeho penis. Jenomže hned rošťácky cuknul a zase dráždil všechno v jeho okolí. Konečně ho přestalo bavit demonstrovat moc nad svým milencem a vzal jeho pohlaví do úst. Marcel se prohnul do oblouku a vzlykal rozkoší. Ani se neuvědomil, že laskaní převzaly Christianovy ruce a ústa se pozvolna sunou nahoru, k tepající žíle na nádherném světlém hrdle. Pokryl ho žhavými polibky a pak se vší silou zakousnul. Marcel podle očekávání vykřikl a snažil se původce strašlivé bolesti se sebe setřást, ale Christian ho dokázal udržet na místě a lačně pil jeho krev. Přitom ani na vteřinu nezpomalil tempo pohybů jeho ruky pod milencovým pasem.

' "Mého," zaúpěl Marcel nelogicky.

"Tvého co, lásko?" zaregistroval mladý šlechtic podivná slova.

"Do konce MÉHO života. Přišel jsi mne zabít!"

"Ty hlupáčku, právě naopak, přinesl jsem ti dar nejvzácnější…," šeptal mu Christian do ucha zamilovaně.

"Ale teď nemluv, vyčerpávalo by tě to. A snaž se pěkně uvolnit. Já vím, že to bolí, ale musí to tak být, jinak to zkrátka nejde. Za chvíli to přestane, uvidíš…"

Zajisté, protože zemřu, pomyslel si Marcel zlomeně. Těžko se mu dýchalo a bolestí se mu tmělo před očima, které měl ostatně pořád zavázané hedvábným šátkem. Jediné, co vnímal jasně, byl neměnný rytmus Christianova laskání jeho pohlaví, pořád stejně něžný a vzrušující. Nechápal, o co jeho mučiteli jde, chce ho snad nechat vykrvácet při orgasmu?

Náhle ucítil na rtech podivné žhavé mokro. Nemohl vidět, co to je, ale děsivě nasládlý pach jednoznačně svědčil o tom, že jde o krev, netušil však, zda o jeho nebo Christianovu. Srdce se mu se zastavilo a křečovitě sevřel čelisti.

Dostal lehký pohlavek a ucítil, jak mu Christian podivně nadlidskou silou násilím otevírá ústa. Pak mu bylo nesmlouvavě nařízeno polknout. Vzdoroval úporně, ale když mu Christian přitiskl dlaň na nos, nedokázal nezalapat po dechu a přitom se proti své vůli přece jen napil. Chutnalo to nepředstavitelně hnusně.

V ten moment ho jeho milenec převalil na břicho, donutil ho zvednout se na všechny čtyři a pomalu do něj pronikal, aniž by ho přestal dráždit rukou. Byl to nesmírně zvláštní pocit, směs ostré bolesti a neskutečné rozkoše. Už se nebránil, pokorně se tomu poddával, jen poslušná hračka v majetku jednoho z Grandvillů.

Jenomže pak ho zachvátily takové strašlivé křeče, že opravdu očekával brzký konec svého života. Nedomníval se nic jiného, než že Christian otrávil večeři a teď se baví jeho utrpením. Zvlášť když se k němu jeho trýznitel přimknul co nejtěsněji a evidentně si vychutnával nekontrolovatelný třes jeho těla, zatímco mu vzrušeně šeptal, že je to nezbytné a že to pro něj je to nejlepší…. Bylo to tak strašné, že to přehlušilo veškeré příjemné pocity. Zachvátilo ho čirá beznaděj, hrůza, ponížení a ochromující pocit hnusu. Blesklo mu hlavou, jak se mohl ten milý citlivý chlapec změnit v takovou sadistickou a perverzní bestii.

Ale pak si uvědomil, že se bolest jaksi ztrácí, ačkoliv přitom začíná plně při vědomí a jeho vnímání se dokonce prazvláštním způsobem zostřuje. Pohyb Christiana v něm i jeho ruky kolem jeho penisu ho opět začal naplňovat vlnami slasti a postupně ho zaplavoval až neskutečným štěstím. Strach i odpor mizely a najednou mu to všehno připadalo jako neobyčejný a vysoce zajímavý, i když trochu neobvyklý zážitek. Pak vyvrcholil a Christian v téže chvíli dokončil do něj. Vždycky to tak bylo, takhle vypadala všechna jejich bývalá milování. Jenom se při nich obvykle nepila krev…

Christian zulíbal každé místečko Marcelova těla a láskyplně ho hladil. Sundal mu šátek, ale plavovlasý mladík byl příliš vyčerpán, než aby se pokusil otevřít oči. Cítil se však už zase milovaný a v bezpečí.

Vzdáleně slyšel konejšivý hlas svého milence: "Jsi moje věčná láska! Ani nedokážu vypovědět, jak moc tě miluju! A navždy budu. Je mi líto, že jsem ti musel způsobit takové utrpení, ale jinak to prostě, nešlo, věř mi. Teď už to máš za sebou a nikdy se to nebude opakovat, slibuji…."

Mám za sebou CO? začala znovu pracovat Marcelova logika. Maně si sáhl na krk, aby zjistil, jak hlubokou rán tam má. Jenomže nic nenahmatal, jen neprušenou kůži. Zmocnil se ho neklid. "Christiane, podej mi zrcadlo!" přikázal vylekaně.

Černovlasý chlapc se pro něj líně natáhnul a poznamenal: "Tady je, ale musíš se opravdu soustředit, jinak se v něm neuvidíš!"

Jenomže jak mu ho podával, odráželo se v něm všechno za ním, Christian však ne…

"Ty jsi upír!" pochopil Marci konečně.

"No, to není tak úplně přesné," usmíval se tmavovlasý šlechtic lišácky, "správná formulace zní: MY JSME UPÍŘI!"

Nastavil mu zrcadlo a Marcel se tam také neuviděl… Nešťastně se rozplakal. Christian ho vzal do náruče, laskal ho a tak dlouho mu slíbával slzy z tváří, až se přece jen utišil.

Christian vzal zrcadlo a znovu mu ho ukázal. Tentokrát se však v něm odrážela jeho usměvavá tvář, rámovaná havraními vlasy.

"Jak jsi to udělal?" vyzvídal Marci překvapeně.

"Jednoduše. Stačí se soustředit a přát si to." A tak trénovali tak dlouho, dokud se to nepovedlo i Marcelovi.

"Na to si musíš dát pozor u velkých zrcadel v plesových sálech, že se musíš snažit, abys tam vidět byl, jinak je to podezřelé," vysvětloval Christin zkušeně, "upír, který není vidět v zrcadle, je buď úplný zajíc, čerstvě iniciovaný, nebo myšlenkami někde jinde. A to může být velmi nebezpečné. Máme vyostřené smysly nejen proto, abychom se mohli kochat krásou světa, ale hlavně proto, že jsme lovci a občas i štvanci zároveň…"

"Kolik lidí jsi ulovil ty?" udeřil na něj Marcel zamračeně.

"Záleží, na co se přesně ptáš. Kolika jsem pil krev? Za těch sedm měsíců opravdu mnohým, nepočítal jsem je. Nebo kolik jsem jich zabil? Já ani jediného. Nemusíš zabíjet, Marci, když chceš pít krev. Stejně jako se nemusíš vyhýbat česneku nebo křížům. Ostatně podívej se," dotknul se svého letitého stříbrného křížku na hrdle, který kdysi dostal od matky na ochranu proti všemu zlému.

"Stříbro očividně také nevadí," poznamenal Marcel.

"Jenom když ho nemáš zaražené v srdci. Stříbrné kulky bohužel nejsou pověra. Člověka ovšem zabijí stejným způsobem jako upíra. Jediný rozdíl je ten, že olověnou bych si z hrudi v klidu vyndal. Ovšem stříbrný kříž je výborná věcička! Kdo by věřil, že jeho nositel může být upír? Myslím, že legendu o jeho účinnosti rozšířili právě upíři kvůli svému bezpečí! Stejně tak česnek. Většina upírů ho totiž miluje, aspoň Jean Claude to říkal, a jeho aroma dodává krvi vysoce pikantní příchuť," rozesmál se Chris uličnicky.

"Jean Claude, tak se jmenoval?" zeptal se Marci tiše.

"Ano, Jean Claude de Montnoir. Byl upírem už stovky let a nešlo o nikoho, koho bych si přál potkat, i kdyby k upírům nepatřil. Byl to nelítostný cynik. Nelituju, že jsem ho zabil, u něj rozhodně ne. Což mne přivádí k tomuto varování: jsou jen dvě věci, na které si musí dát upír pozor narozdíl od normálních smrtelníků: mrtvé maso a přímý sluneční svit. V pokoji za závěsy jsi bezpečný i během dne, ale nesmíš vyjít na ulici. A zabije tě i jediný kousíček masa, skrytý v polévce nebo salátu. Výhodné, když chceš nějakého upíra zabít! Takže je třeba dávat si pozor na to, co jíš. Ovšem u tebe jako zapřisáhlého vegetariána rozhodně nehrozí, že by ses omylem šel zakousnout do pečeně. U mne to bylo horší, ale zvykl jsem si. Zase to má své výhody. Můžeš procházet stěnou, číst cizí myšlenky, nevadí ti mráz…A spousta dalšího."

Marcel kývl, ale pak rozesmutněl: "Jenomže univerzitu už nedostuduju, když nebudu moc chodit na přednášky!"

"Ale jdi ty, třeba časem zavedou nějaké večerní kurzy," těšil ho Christian.

Pak se na milence pronikavě zadíval: "Prozradíš mi teď, proč ses odstěhoval právě do Rouenu?"

"Hm," ošil se Marcel," protože tu působil Blaise Pascal."

"Ten bláznivý jansenista?"

"Ten velký fyzik a matematik!"

"Aha, proslulé vakuum…," ušklíbl se Chris skepticky.

"Náhodou vakuum existuje! Já tomu věřím!"

"Věř si, když chceš. Ale co ten minulý čas? Umřel?"

"Ne, ale v říjnu měl těžkou nehodu a před měsícem kvůli tomu vstoupil do kláštera. Obrátil se k Bohu, jestli rozumíš."

"Ale to je smůla!" protáhl Christian posměšně, "no, alespoň se ti odtud bude odcházet s lehčím srdcem."

"Christiane?"

"Copak?"

"Víš, že jsi neuvěřitelný pacholek?"

"Hm."

"Ale přes to všechno tě hrozně miluju."

"Já vím. Stejně jako já tebe. Teď už navěky."

Políbili se a vyšli tak, jak byli, bez šatů, na malý balkonek za pokojem. Hustě sněžilo a náhodný chodec by nikdy nevěřil, že se v té chumelenici v mrazivé noci mohli šťastně objímat dva nazí krásní mladí chlapci.

Protože mráz ani smutek už nad nimi neměly vládu.

Dvěma novým stvoření noci kynula už jen světlá budoucnost.

Konec
Poslední komentáře
04.01.2011 17:37:54: veľmi pekná poviedka, čakala som všetko ale že bude upír tak to nie :D
22.02.2009 00:13:54: Tak tahle povídka mě opravdu dojala...nemohla jsem odolat, abych vám jí tady neuvedla..jsem moc ráda...
 
Doufám, že se vám má stránka líbila a v budoucnu se sem ještě podíváte. Hokage banner 2 Animefest.cz Festovní FanFikce - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě Renai hry - Animefest 2009 Cosplay soutěž - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě AMV - Animefest 2009 Ikona severu Black Box Subs | BBS "Biši-fansubs