♥ Love ♥

Josh

Josh- 2. část

„Pojďte za mnou, ale do dveří budete muset jít sám…“ oznámí mi ještě Gabby, když jdeme po schodech a pak mě opustí, nechaje mě před mohutnými dveřmi, za kterými se vede nějaký rozhovor. Opatrně zaklepu a čekám co se bude dít. Hovor uvnitř utichne a dveře se pomalu otevřou, přičemž mě pán tohoto domu vyzve, ať jdu dále…

Nadechnu se zhluboka a vkročím dovnitř. Toto je velice prostorný pokoj a mě hned napoprvé  upoutá veliká postel, která je snad 4x4 metry veliká. Udělám pár dalších kroků a nejistě přešlápnu na místě. Synáček je otočený k oknu a je zřejmé, že čeká na otcův pokyn, aby se podíval na svůj dar. Otočím se zpět na toho muže, který si mě koupil a vidím jen jeho lehký úsměv, než mi ukáže, ať jdu blíže k Akimu. Udělám pár kroků a znova se zastavím…

„Aki, představuji ti svůj dar k tvým dvacátým pátým narozeninám. Už se můžeš otočit- jmenuje se Josh.“ Oznámí mu otec a on se konečně otočí. Podívá se na mě a jeho úsměv v tu chvíli sklesne. „Otče- potřebuji si s tebou promluvit!“ prohodí klidně a už jde spěšným krokem pryč z pokoje. Když prochází kolem mě, cítím jeho lehkou vůni, která voní po oceánu…. Zmateně se otočím za ním, ale vidím jen, jak za sebou zavřou dveře a pak už jen zvýšený rozhovor, který se vzdaluje dál ode mě.

Hm, ten Aki vypadal docela slušně… Pomyslím si. Měl Černé vlasy s červeným melírem, trochu se podobal otci, ale ne moc. Vypadal docela mile a měl uvolněné rysy, ale co já vím jaký doopravdy je… Byl trochu menší než já, ale ne o moc a ten úsměv mu slušel… Jen by mě zajímalo, co zajistilo tu změnu a rychlý odchod. Ani se na mě pořádně nepodíval- co to jen může znamenat?! Jestli nejsem podle jeho představ, tak doufám, že už mě tam nevrátí zpět. Rozklepu se…V tom případě sebou musím pohnout a zdrhnout dřív, než se vrátí a přijdou na to, co chci udělat…

Porozhlédnu se kolem sebe- okno tu je, ale jak asi vysoko nad zemí? Přejdu rychlím krokem k němu a odhrnu stranou závěsy. Je docela nízko, ale nepochybuji o tom, že bych si při pádu něco zlomil. Otočím se kolem dokola- musí tu něco být- zaujme mě závěs kolem jednoho obrazu. Vší silou ho strhnu a doufám, že nikdo neslyšel to, jak rám od něho spadnul na zem… Otevřu okno a konec uvážu za parapet, který se zdá být docela pevný. Vykouknu ven- nikde nikdo, ale závěs nesahá až na zem. Bude to trochu prudší náraz, ale alespoň něco…

Ohlédnu se ke dveřím, jestli nikdo nepřichází a vyskočím ven, držíc se za onu látku. Rychle se začnu sunout dolu a pak seskočím „Uuu“ vyjeknu a začnu si mnout bolavý kotník, ale na to teď není čas. Postavím se a snažím se co nejrychleji dostat z dohledu okna. V noze mě začíná dost bolet, znova zaskučím a vydám se na cestu, pryč z těchto rozlehlých pozemků. Zámek obléhá široká zahrada, ale z druhé strany je les, a tam jsem zrovna teď. Což je dobře, protože mě mezi stromy nezahlédnou.-snad…

Popadnu ze země jednu delší větev, o kterou se začnu opírat, abych nenadělal tolik hluku s tím, že budu skákat a vyrazím pryč od domu… Ještě zaslechnu nějaké troubení a křik od toho, že si všimli, že jsem pryč a vydali se mě hledat. V dálí dokonce zaslechnu psí štěkot a proto přidám. Zhluboka se nadechuji, když zakopnu o kořen a spadnu na zem. „Ssssh“ syknu a namáhavě se opět zvednu. Ohlédnu se na všechny strany- přede mnou se už začíná objevovat vysoký plot…

Dobelhám se k němu a podívám se na jeho výšku- to bude problém- má tak 2 metry a to v tomhle stavu nezvládnu- musím jít podél, dokud nenarazím na nějaké dveře. „Raaa vrrr“ slyším psy vrčet a vím, že už ucítili mojí stopu a jdou přímo ke mně.

Odhodím hůl pryč a skáču jak nejrychleji mohu. Bolest v noze začíná být opravdu veliká a tak mě ani nenapadlo, že ji budu třeba ještě potřebovat… Znova zakopnu! „Sakra! Zvedej se!“ přikážu si a vyškrábu se znova na nohy, než opětovně padnu na zem. Mé pokusy o vstání dopadají špatně a mě nezbývá ni jiného, než se zkusit plazit pryč.

„Ale, ale…“ uslyším za sebou hlas a ztuhnu „Tak tady jsi…“ otočím se za tím hlasem, který mi zazní hned u ucha a hledím do hnědých očí Akiho. Vystrašeně zavřu oči k sobě a čekám na trest, ale to se nedostaví. Odvrátím hlavu a pokusím se mlčky vstát- skoro se mi to i podaří, ale zase spadnu na zem a zaúpím bolestí. Aki se ke mně nahne a odhrne mi nohavici u kalhot. Podívám se také na to místo a syknu, když spatřím velikou fialovo rudou skvrnu. Přivřu oči a znova se pokusím vstát, ale můj společník mě rukou vezme za hruď a natlačí k zemi. Zazmítám se a chci se mu vytrhnout pryč „Pusť mě!“ zavrčím, ale on to neudělá, jen zavrtí hlavou a vezme mě do náruče. Strnu a chci se mu vytrhnout, což se mi jak si nedaří, má větší sílu než já, i když je menší.

„To neudělám, máš něco s kotníkem Joshi, rodinný doktor se ti na to podívá. Nechápu, proč jsi se snažil utéct…“ zavrtí hlavou a usměje se, ale já mu nevěřím, kdo ví, co se mnou udělá za to, že jsem se pokusil utéct. Blížíme se k zámku a mé chabé pokusy o uvolnění se končí stejně neúspěšně, jako ten první. „Nehýbej se, si těžký!“ sykne na mě, což mě ještě více vyděsí… Rukou ho praštím do obličeje a z nosu mu začne téct krev…

Vyjeknu, když mě v tu chvíli prostě hodí na zem. „Si tady klidně zůstaň!“ zasyčí na mě a odchází pryč, když se otočí a poklekne ke mně- prudce mě políbí a znova se zvedne „Chtěl jsem se k tobě chovat slušně, ale zdá se, že to nezabírá.“ Ušklíbne se a odejde do domu. Nechápavě za ním hledím a pokouším se vstát. Sevřu k sobě pevně oči, ve snaze se uklidnit a po čtyřech- spíš po třech- se snažím dostat do domu za ním. Teď už nemá cenu utíkat a navíc mě bolest začíná zcela pohlcovat. Kurva!

Ze dveří vyběhne Gobby, který u mě ihned poklekne. „Mladý pán říkal, že vás tady najdu a budete potřebovat lékaře. Už jsem pro něj poslal a za chvíli by tu měl být…“ oznámí mi a přehodí si moji ruku kolem ramen, než nás oba dva zvedne. Postavím se a přitom šlápnu na tu bolavou nohu. Vykřiknu a kdyby mě komorník nezachytil, nejspíše bych už byl znova na zemi. „Opatrně pane!“ vyhrkne a přidrží mě. „Přeci jen skákat z okna není legrace, mohlo to s vámi dopadnout ještě hůře. Měl by jste být šťastný…“

Dotáhne mě do mého prozativního pokoje a položí na postel. V tu chvíli do pokoje vejde nějaký další pán s kufříkem. „Dobrý den pane Joshi. Jsem Kenta Hasumiro, léčitel rodiny Atushiových.“ Pozdraví, přičemž si na stůl dá tu tašku, se kterou přišel. Nahne se nade mě. „Musíte si sundat kalhoty, abych se na váš kotník mohl lépe podívat- chcete pomoct?“ zeptá se z nazdviženým obočím, když se odsunu na druhou stranu postele. Zběsile zavrtím hlavou.

Ne, to nechci- raději si nechám tu bolest, než aby na mě sáhnul nějaký doktor- nikdy jsem u žádného nebyl, protože mě tam rodiče nebrali a ani mi nepomohli, když jsem přišel domů od někoho zmlácený…Vždy mě poté ošetřoval můj bratr, můj milovaný bratříček, který už to nikdy nebude moci udělat- v očích mi vzplane oheň. Musím ho pomstít…

„Pane? Pane, je vám něco?!“ uslyším jako z dáli hlas. Trhnu sebou a pohlédnu na doktora, který si mě nejistě prohlíží. Zatřepu hlavou, na pomstu musím být zdravý, bez zranění. Budu se muset nějak ošetřit. Pomalu si stáhnu kalhoty, dávajíc si pozor na mou zraněnou nohu, a odhodím je z postele pryč. Doktor se k ní nahne a prohmatá jí, přičemž mi do očí vstoupí slzy. Sakramentsky to bolí! Jako kdyby mi na tom skákalo tisíce čertů! „Aaaa“ zakloním hlavu a léčitel svou ruku stáhne zpět.

„Co mu je?“ zeptá se někdo ode dveří- ten hlas znám- otočím se tam taky a vidím Akiho, jak se opírá o futra. „Pravděpodobně tam má zlomenou kost, ale může to být pouze vyvrknutý kotník. I když přikláním se ke zlomenině, protože to má velice nateklý a do fialova zbarvený. Nejspíš ho to hodně bolí, protože mě na to pomalu nenechá sáhnout…“ zasměje se doktor a uvolní místo Akimu, který se nade mě také nahne.

„Pořád nechápu, proč jsi chtěl utéct, ale takhle to vypadá, že se ti to moc nevyplatilo a ty se mnou budeš hodně dlouho…“ usměje se sladce a sedne si na vzdálenější židli. „Co navrhujete doktore?!“ otáže se na to. „No, já osobně doporučuji s ním zajet do nemocnice na rentgen a případnou operaci. Takhle se to může zanítit, nebo může dostat otravu krve, když se do toho nějakým způsobem dostane infekce. Nemocnice je prostě nejlepší řešení, s tímhle tady nic bohužel nenadělám.“ Pokrčí rameny a odejde pryč- zlomené?! Zlomené?! Dvakrát kurva! To mi hodně ztěžuje situaci a ještě je tu Aki, kterému jsem momentálně vydán na milost a ani se nebudu moct bránit…

Otočím se na něj. „Tak vidíš co jsi si udělal…“ ušklíbne se a zapálí cigaretu, kterou od někud vytáhl. „Teď budeš muset jít do nemocnice… A to jsem jenom chtěl mluvit s otcem, co ho to popadlo mi dát nějakého člověka… I když, teď to vypadá na velice zajímavou věc… Jsi hezký, víš?! A mohl by jsi se hodit… Samozřejmě, že já osobně nesouhlasím s trhem, kde jsou otroci, ale ty nevypadáš na to, že budeš moc ochotný něco udělat, a o to to bude zajímavější…“ pořád se na mě šklebí a propaluje mě pohledem. Plivnu po něm, ale pořád mlčím. Zvedne se a přistoupí ke mně, přičemž mě chytí za bradu, kterou zvedne k sobě.

„Ts, ts, ts!“ zakroutí hlavou a přisaje své rty na mé. „Vážně jsi velice zajímavý a ještě si ani jednou nepromluvil. Začínám si myslet, že to ani neumíš, ale zdá se, že mi rozumíš. Takže jenom mluvit nechceš…“ domyslí si a zalehne mě celým tělem. „Vážně mě zajímá, jaký máš asi hlas…“ zajede mi rukou pod kalhoty, kde uchopí můj penis, přes který začne přejíždět rukou, a ihned mě tím začne vzrušovat… Nazdvihne obočí a pokračuje, mezitím se snažím myslet na něco méně příjemného, takovou radost mu nemohu udělat!

„Asi bych tě měl zavést do té nemocnice, jenže já jsem tak líný a navíc se mi tohle líbí…“ protáhne líně, než si zase sedne a své ruce odendá pryč. „Jenže ty to nechceš a já tě do ničeho nechci nutit, nejsem jako můj otec.“ Usměje se sladce, což mě ještě více nasere. „Ty…ty bastarde!“ zavrčím zhnuseně. „Jsi ještě horší než on!“ flusnu po něm znovu. Popadne mě na ruce a dá mi je za hlavu. „Tak tohle bych být tebou neříkal, protože to s tebou nemusí dopadnout moc dobře…“ zvedne se a i za ruce mě táhne z postele. Dopadnu na zem a zasténám, když poraněná noha spadne také. „Tak dělej, pojď!“ pobídne mě, přičemž mě táhne za sebou z pokoje.

Spadnu na zem a on se ke mně otočí. Vezme mě do náruče a jde se mnou pryč z baráku k jeho autu. „Vážně chci být na tebe hodný, ale ty mi to moc neusnadňuješ… Jsi pořád tak hrubý a nutíš mě dělat věci co nechci a ani normálně nedělám…“ lítostivě ke mně promluví, než mě posadí na místo spolujezdce. Sám si sedne za volant a nastartuje.

Vyjedeme ven na silnici a pak na dálnici, nikdo z nás nepromluví… „Co takhle mi říct, jak jsi se dostal k nám…?“ navrhne, ale když na něj vrhnu vražedný pohled, ihned toho nechá. „Měl by jsi se naučit poslušnosti, protože nikdy nevíš, co můžu v daný okamžik udělat…“ prohodí a už cítím znovu jeho rty na svých. Auto se nebezpečně zakymácí a on se vrátí zpět k řízení. Vyděšeně se na něj otočím. Tak tohle je určitě nějaký blázen, ten chlap je naprosto strašnej! Úplný šílenec?!

Před nemocnicí prudce zabrzdí a znova mě bere do náruče. Tady jsem si jistý, že se o nic nepokusí a tak se ani nebráním. Obtočím si ruce kolem jeho krku… „Tak to bych od tebe tedy nečekal, jsi opravdu zajímavý…“ pošeptá mi do ucha, než mě doň kousne. Cuknu hlavou směrem k němu a on mě políbí prudce na rty. Odvrátím se od něho, ale mám nutkání se pohladit na to místo, kde se mě dotknul. Co se to se mnou děje?! Snad se mi to nelíbí?! Okřiknu se.

Od Akiho mě převezme nějaký doktor, který mě ihned vede na rentgen a nějaké testy. Když zjistím, že mám opravdu zlomenou nohu, přepadne mě docela dost veliký strach. Sakra! Překonal jsem i horší věci a bojím se obyčejné operace! Rozklepu se, když mě vezou na sál. Opodál zahlédnu Akiho, který se na mě škodolibě usmívá- to mu nedaruji! Pomyslím si, ale to už mě sestra něčím uspává…

 

Proberu se a můj pohled ihned padne na Akiho. Malátně se rozhlédnu. „Kde to jsem?“ nevypadá to tu na nemocnici, kde bych správně měl být. „U mě doma, i když tě moc nechtěli pustit,… pár podplacení stačilo…“ samolibě se ušklíbne a přiblíží se ke mně.  Odsunu se dál a on se zasměje. „Snad se mě nebojíš, to bych byl tedy opravdu nerad…“ zase ten šelmovský výraz. Začínám se obávat toho, na co zrovna myslí…

„Pojď přeci blíž, nic ti neudělám.“ Podá mi ruku. „Tak to ti tak věřím.“ Sarkasticky mu odseknu a přetáhnu přes sebe peřinu, kterou mi na to strhne dolu. „Tak tohle ne. Proč mi připadá, že si se mnou chceš hrát taky?!“ zeptá se a dělá zamyšleného, ale tomu já nevěřím, on ví až moc dobře co dělá. „Tak to se ti asi jen zdá?!“ zavrčím a posadám se do sedu, přeměřujíc si ho očima.

Najednou jeho ruka vystřelí k té mojí a on mě stáhne pod sebe. „Nezdá.“ Usměje se a přivře oči. Mě ovane jeho teplý dech a já je zavřu úplně. Pak najednou jako bych se vzpamatoval z transu, si uvědomím co dělám, a zase je prudce otevřu. Mé změny si všimne i on a proto mě ihned políbí na rty, když jsem ještě na místě. Pak se ode mě odtáhne. „Však já tě dostanu a bude to dobrovolně.“ Mrkne jedním okem a odejde z místnosti.

Tak tenhle chlap mi začíná vrtat hlavou.- Zamyslím se.-  Kdo to je a co po mě chce? Proč mám pocit, že si se mnou jen hraje? Je tak,… samolibý, až mě to sere… Ale zase musím připustit, že mě to docela i baví.-Zvednu ze země peřinu, kterou tam on hodil, když si ji vzal a přikryji se s ní.- Vážně je dost divný, ale zajímalo by mě, kde to jsme… Protože, vždyť on říkal, že jsme u něj doma a to znamená, že už nejsme u jeho otce… Tak kde to tedy vlastně jsme?!

Otevřu oči a posadím se, nejlepší bude, když se tady porozhlédnu… Podívám se dolu na nohu, kterou mám zabalenou v sádře- tak to bude problém, ale já to zvládnu- zhodnotím a pomalu se postavím. Není to tak zlé. Udělám krok a pak další- lepší, než jsem předpokládal, ale… Podívám se dolu. Kde jen můžu mít oblečení a proč jsem nahý?! Téměř- spodní prádlo naštěstí ještě mám…

Otočím se zpět k posteli a strhnu z ní prostěradlo, které si kolem sebe obmotám. Alespoň něco…  Vykročím houpaným a pomalým krokem ke dveřím, kde si z košíku na deštníky vezmu jednu hůl, které se po cestě budu moci přidržovat. Otevřu dveře a nahlédnu na chodbu, která se zdá být úplně prázdná, jenže kudy teď jít?

Podívám se doprava a poté doleva- vyjde to nastejno a tak jdu doprava, kde vidím schodiště, po kterém mohu jít dolu. Jen doufám, že tohle sídlo není tak velké, jak jeho otce, protože pak bych nepochyboval o tom, že se tu nejspíše ztratím…

Sakra- měl jsem si nejdříve uvědomit, jak bude těžké chodit po schodišti- začnu si nadávat v jeho polovině, protože už to jdu neméně pět minut a to není nějak veliké. „Ale, ale… Zase chodíš tam, kam nemáš…“ samolibě za mnou pronese Aki o kterém ani nevím, že přišel. Otočím se na něj s velikou chutí mu jich pár za to vrazit, ale nakonec se uhlídám a pouze na něj vrhnu velice nepěkný pohled s neslušným gestem ruky, kterou jsem si přidržoval prostěradlo. Počkat- přidržoval?! Rychle zachytím padající látku ještě v čas, než stihla spadnout na zem a obmotám jí znovu kolem sebe. „Proč ses neoblíkl Joshi?“ zeptá se mě a jde ke mně blíže.

„A jaké asi, když tam žádné nebylo.“ Odseknu mu a snažím se sejít alespoň o jeden schod dolu. „A vůbec, nemůžeš vypadnout, když se snažím zrovna sejít ty schody dolu?!“ vyjedu na něj frustrovaně, protože mi ta činnost o které jsem mluvil, zrovna nejde. „Ts, ts, nezapomínej, že já jsem teď tvůj pán a proto by jsi si na mě neměl moc dovolovat.“ Protáhne s jasnou výhružkou v hlase, ale tu ignoruji. „Tak si to zkuste sám… pane!“ vyplivnu na něj a došlápnu na zdravou nohu, než k ní přidám i tu druhou. „Nějak jsi mi zdivočel. Měl bych tě naučit znovu, nebo lépe- úplně od začátku naučit, slušnému chování.“ Navrhne mi a předejde přede mě dívaje se mi do očí, kolem mě obtočí ruce a nadzvedne mě.

„Co- co to děláš?!“ vrčím na něj a pokouším se mu vytrhnout, když i se mnou jde dolu ze schodů. „Už ti to trvalo moc dlouho a mě tam nebavilo stát.“ pokrčí rameny a pokyne mi, ať jdu za ním. Ts, tak on si tady bude rozkazovat, jo?! I když, tak jo, jak chce on! Odfrknu si a i s odcizenou holí jdu za ním dlouhou chodbou. „Kam jdeme?“ zeptám se, i když jsem si řekl, že se s ním nebudu bavit jinak, než sarkasticky- no, nějak se mi to nepovedlo…

„Do jídelny, měl by jsi něco sníst, protože nevím, kdy jsi naposled něco měl a vypadáš dosti hubeně. Takového tě nechci.“ Otočí se a ušklíbne na mě. Zúžím oči k sobě. „Nemám hlad!“ odseknu mu, přeci nebudu jíst kvůli tomu, že jsem pro něj dost hubený. Ať si trhne nohou!

„Já myslím, že budeš.“ Pronese takovým hlasem, že si je jasný, že to udělám. Ale to se plete! Otevře poslední dveře a já se mohu kouknout po jídelní místnosti, kde je pouze jeden dlouhý stůl, takový jako měli ve starověku králové, ty na hostiny… Jdu až na druhý konec a on mě následuje. Přitom kývne na kuchaře, který se tam hned objevil, aby něco přinesl. Což také udělá a najednou na stole leží dva talíře. Sedíme hned vedle sebe- uvědomím si sklesle, ale sednu si, odhodlán nic si nevzít.

„Neříkal jsem ti, že se máš najíst?!“ zavrčí na mě výhružným hlasem Aki a já na něj znuděně pohlédnu a zavrtím hlavou. „Joshi- ty musíš jíst, je mi jedno jak, ale donutím tě…“ přivře naštvaně k sobě oči a já ho napodobím. Najednou se zvedne od stolu a vytáhne mě na nohy, než si sedne na mé místo a mě si položí na klín. Vyjeknu a snažím se dostat dolu- marně.  „Já ti řekl, že tě donutím.“ Zašeptá mi svádivě do ucha a vezme ze stolu vidličku na kterou napíchne kousek masa „Za maminku…“ usměje se a strká to sousto ke mně před pusu.

Zavrtím hlavou a on se rty přesune na mou šíji „Ne?“ zeptá se a začne mě na ni líbat. Zakloním hlavu a položím ji na jeho rameno. Jeho druhá ruka mě začne masírovat na břiše a já zasténám… Ale- to jsem dělat asi neměl, protože v tu chvíli do mě strčí onu vidličku i s kusem masa. „Já ti říkal, že to do tebe dostanu.“ Zasměje se mi u ucha, velice příjemným hlasem. Chvilku mě ještě krmí- z mé strany dobrovolně, protože bych se nerad udusil při tom, kdybych sténal a on do mě rval jídlo…

Když na talíři už nic není, ještě tam chvíli sedíme a mě už ani nenapadne se zvednout, protože jeho teplo je opravdu příjemné… „Tak co? Už se mě nebojíš?!“ zavrní mi do ucha, které olízne a následně mi rukou pročísne vlasy. „Nikdy jsem se tě nebál…“ odpovím mu, ale on se jenom zasměje. „Ne, a proto jsi ode mě utíkal, když jsme šli s otcem na chodbu…“ obejme mě kolem pasu a položí si hlavu o mé rameno.

„Tak to není…“ zašeptám po pravdě a on sebou cukne. „A jak to tedy bylo?“ zeptá se následně také potichu. Mám mu to říci, nebo nemám?! A mám mu říci když tak o všem, nebo jen nějaké části? Tato chvíle se mi zdá velice intimní, jako kdybychom byli milenci a jen tak odpočívali… Zvednu se. „Někdy ti to třeba řeknu, ale teď ne…“ oznámím mu a začnu se belhat pryč. On mě jen po celou dobu propaluje pohledem, ale nejde za mnou….

Vyjdu na chodbu a zarazím se „Aha- a kudy teď?!“ podívám se na různé chodby- jedna vede doprava, druhá doleva a poslední rovně. Když jsme tam šli, ani jsem nějak nevnímal tu cestu a to je teď pro mě hodně špatné… No nic, zkusím jít pořád rovně, vrátit se mohu vždycky… Rozhodnu se a vykročím.

Zdá se mi to, a nebo ne? Ale připadá mi, že je celý sídlo úplně opuštěné, kromě Akiho a toho kuchaře jsem tu vůbec nikoho neviděl…Zvláštní, člověk by řekl, že tu musí být spousty lidí, ale nevypadá to tak…

„Ach né…“ zasténám, když dorazím na konec chodby a zjistím, že je slepá, že tam končí a já budu muset jít zase zpátky… i s mou bolavou nohou. „Copak, copak- nevíš kudy?! No jo, ale to by se pán taky musel zeptat…“ slyším Akiho pobavený hlas za mnou, a ptám se sebe, jak už dlouho tak jde? A proč mi to oznamuje až tady, když jsem toho tolik ušel?!

Otočím se na něj a přiblížím se k němu blíže s přivřenýma očima „Taky mi nějaký pán mohl oznámit, že jdu špatně! Že?!“ zavrčím mu do obličeje naštvaně, ale setkám se pouze s jeho pobaveným výrazem- jeho to prostě baví mě tak provokovat… „Aaaa, proč bych ti to měl říkat, když je tak pěkné pozorovat tě pouze v tom směšném prostěradle, které si držíš kolem sebe?“ nadzvedne obočí a také se ke mně přiblíží. „Navíc, hned za těmi dveřmi vedle nás je pokoj pro hosty s hodně velikou postelí…“ ušklíbne se a v tu chvíli mě začne líbat a pozpátku tlačit přímo k tomu pokoji. Tak to ne hošánku!

Udělám krok do strany a v tu chvíli změníme směr a já jsem natočen přesně na tu stranu, kde je chodba zpátky. Odtrhnu se od něj a sladce usměju, než se vydám na cestu. Zamrká očima, ale znova se mu na rtech objeví úsměv. Chytne mě za vyčuhující kus prostěradla a zatáhne tak, že mu vletím přímo do náruče. Zvedne mě a i přes mé silné protesty mě nese do toho pokoje.

Hodí mě na postel, ze které se chci ihned zvednout, ale on mě zalehne svým tělem a jeho rty okamžitě najdou ty moje a spojí se do polibku, do kterého se úplně propadám. Obtočím si kolem něj ruce a tím si ho přitáhnu ještě více k sobě. „A to jsi se mě pomalu nechtěl ani dotknout…“ zasměje se a strhne ze mě prostěradlo úplně. „Hm, možná, že jsem po tobě zatoužil…“ připustím a překulím se na něj, nechávajíc bolavou nohu na místě.

Vyjekne, ale ihned si zvykne na vzniklou situaci a za boky si mě přitáhne k těm jeho, přičemž jasně mohu cítit jeho vzrušený penis napínající se přes látku. Usměji se a začnu ho v té oblasti hladit. Co takhle malý žertík?! On mě pořád provokuje, tak já jeho taky budu…

Pořád ho hladím a sunu se dolu, až k jeho nohám, kde mu rozváži tkaničky a nenápadně je svážu k sobě na čtyři uzle- to mu chvilku potrvá, než to rozváže. Podívám se na něj, jestli mě nepozoruje, ale on má přivřené oči k sobě a zaklání hlavu do zadu, přičemž se mu zrychluje dech- usměji se. Znova se nad něj přesunu a líbnu ho na rty. Ještě se nechám vtáhnout ho horkého polibku, který mě vůbec nezanechá chladným, ale já se dokážu ovládat. A zvednu se z postele.

Otevře oči a já se na něj škodolibě usměji, než popadnu svou hůl a i s ní se rychle vybelhám z pokoje, ještě než si konečně plně uvědomí co se děje. Běžím, jak mi to jen noha povolí a naplno se rozesměji, když zaslechnu ránu a následné klení: „Kurva- co to?!“  … Kdyby mě tolik nebolela noha i pod sádrou, tak bych si teď na místě začal skákat, ale to bohužel nemohu.

Ohlédnu se za sebe, zda se už z kaniček nevymotal a nebo si prostě boty nezul a nešel za mnou, ale celá chodba je prázdná… Na ‚rozcestí‘ chodeb se usměji- konečně jsem si vzpomněl kudy mám jít a už stoupám po schodišti nahoru- jde to o hodně lépe než scházení dolu a proto jsem za chvilku nehoře a mířím si to do pokoje.

Otevřu dveře a hned se skácím na postel, kde si ihned vybavím ten jeho výraz a následné klení- škoda, že při tomhle jsem ho neviděl- mohl to být velice zajímavý obraz… Znova se šíleně rozesměji a můj smích nemá konce. Pak můj pohled chtě nechtě padne na dveře, kde ho vidím stát. Ihned přestanu a s rudým obličejem ho pozoruji…

Ušklíbne se „Ts ts ts, takhle mě roztoužit a pak si zdrhnout.“ Zakroutí hlavou a v jeho očích vidím vzplát ohně. Nevím jestli touhy, nebo pomsty, či pobavení. Ale rozhodně si mezi zuby stisknu rty a mlsně si ho prohlédnu- opravdu ho nyní chci a chci ho všude… „To se nedělá…“ začne se ke mně přibližovat jako šelma při lovu a já se položím na záda s lokty opřenými podél těla, ve vyzývavý poloze a s tentýž výrazem i v tváři.

Po cestě si začne svlékat košili a i z kalhot vystoupí. Když je až u postele, naposled na mě pohlédne, než se dravě vrhne na mé rozechvělé rty, které touží po dalších a dalších jeho polibcích a nic jiného nechtějí, ani já… Položí se na mě a jeho ruce se ihned rozběhnou po mé nahé hrudi, a ani moje nezůstávají pozadu a vrhají se na průzkumnou cestu po jeho zádech.

Zasténám, když se naše rty na chvíli oddělí a on šáhne do šuplíku po tubě s lubrikačním gelem. Na co všechno on nemyslí.

Vytrhnu mu ho z ruky a položím vedle sebe, než onu ruku znova navedu na mé tělo, nyní chci jen aby se mě dotýkal a tím zvyšoval mou touhu po něm. Převalím se na něj a rty se přesunu na jeho krk, ve kterém zběsile tepe krční tepna, kdybych skousl, byl by během chvíle mrtvý, protože by se krev dostala ven z těla ještě rychleji než normálně, ale já toužím pouze po rozkoši a tudíž se přesunu ke klíční kosti, kde ho opravdu kousnu a z rány vyteče pramínek krve, který ihned slížu dolu.

Aki mě chytí za vlasy a zatáhne do zadu, sykne na mě nebezpečně a přivlastní si mé rty, přičemž mi dolu sundá i mé spodní prádlo, který je posledním kouskem oblečení, jež nám tu brání. Teď si na mě lehne on a na prsty si vymáčkne trochu gelu, než do mě jedním z nich prudce vnikne až zasténám bolestí, ale sám jsem si vybral drsný sex, už v tu chvíli, kdy jsem ho nechal roztouženého tam ležet na posteli.

Hlavu skloní k mé bradavce a silně stiskne. Prohnu se v zádech a přetočím na všechny čtyři, při čemž za onu bradavku prudce zatáhnu než se uvolní ze sevření těch zubů. Přidá do mě další prsty na které se začnu nabodávat rychleji a nevnímám žádnou bolest, kterou mi tím může působit…

Právě teď jsem nad sebou ztratil kontrolu a proto se otočím k němu a silně na něj zatlačím. On spadne po zádech do postele, přidržím ho na místě a ihned si nasednu na jeho ztopořený penis, který začíná pulzovat čím dál víc do mě proniká. Řvu, sténám a soustředím se pouze na sex, říkám neslušná a sprostá slova, která bych nikdy neřekl a je mi to úplně jedno. Tohle je fakt dobrý.

Chytí mě za boky a zpomalí, jak se snaží oddálit svůj orgasmus, ale já to chci tvrdě a rychle, takže mu dám obě dvě ruce za hlavu a dál se prudce nabodávám dokud do mě nezačne stříkat a já na něj. Udýchaně se na něj zhroutím a snažím se popadnout svůj ztracený dech. „Tak… tak to bylo… dobrý.“ Vyrazím namáhavě ze sebe a  stáhnu se z něj, lehajíc si vedle. „Tak… to tedy jo… to jsi takový…pořád?“ zeptá se stejným hlasem jako já. „Jen někdy.“ Připustím a pokusím se zasmát, ale dostanu jen záchvat kašle, čemuž se zasměje on a skončí stejně jako já. „Musíme se…uklidnit.“ Vydechnu a položím se zpět na postel. „Jo a měli by jsme se umýt…“ řekne už jakž takž normálně, ale pořád má zrychlený dech. Přikývnu a zvednu se.

„Jdeš taky?“ zeptám se, ale neotočím se zpět a rovnou jdu do pokoje na druhé straně pokoje. Zapnu vodu a vstoupím pod ní, nechám jí po sobě téct a cítím, jak se mi svaly v těle začínají uvolňovat, přičemž mě začne pěkně bolet zadní část- asi jsem to opravdu přehnal…

Zezadu mě obejmou dvoje ruce. „Nevím jak ty, ale já jsem úplně grogy…“ řekne a pak se zasměje. Otočím se na něj s nechápavým výrazem. „Vypadá to dost vtipně, jak máš tu nohu se sádrou venku z vany a stojíš jen na jedné noze, v tuhle chvíli bych to já nedokázal…“  zasměje se znovu. „Jo, já to taky nezvládnu, jestli na mě budeš pořád pověšený.“ Zavrčím a políbím ho. „Nevím jak tobě, ale mě už ta sprcha stačí a jsem opravdu unavený nemluvně o tom, že mě bolí celé tělo…“ postěžuji si s bolestnou grimasou. „Neměl si tak vyvádět. Sice mi to vůbec nevadilo a tobě zřejmě také ne, ale přeci jen si byl dost hrubý sám k sobě…“ řekne se smíchem, ale na to jen zavrčím a vybelhám ven z koupelny, kde zalehnu zpátky do postele…

Za chvíli se postel znovu prohne a kolem mě se obtočí Akiho ruce. Políbí mě do rtů a já se k němu otočím do náruče- teď jsem spokojený… „Víš, ráno ti možná něco řeknu- to co jsem měl už při večeři, ale to nebyl vhodný čas…“ usměji se na něj a v tuhle chvíli mám pocit úplného blaha. „Dobře, ale teď spi…“ zašeptá mi do ucha a sám zavře oči…

 

Ráno mě probudí lehký dotek ve vlasech. Prudce se posadím a rozhlédnu kolem sebe. Aki je vedle mě a usmívá se. „Dobré ráno a copak jsem tak ošklivý, že jsi se mě lekl? To bych měl nejspíše odejít…“ nakloní hlavu ke straně a začne vylézat z postele. Natáhnu se k němu a strhnu ho zpět. V tu chvíli mu tvář znovu rozjasní úsměv.  „Oh- takže ze mě nemáte hrůzu, chrabrá princezno? Tak to mě velice těší, protože to není ani den, co jste ke mně měla odpor…“ zasměje se. „Jsem přemýšlel- vadilo by ti, kdybych ti říkal Sluníčko?“ zeptá se s úsměvem a já ho přetáhnu prvním na co narazím- shodou okolností je to jen polštář a tak ho to ani nebolí.

„Au! Sluníčko jsi na mě zlý!“ pohladí se po hlavě a hodí po mě naštvaný výraz, při kterém vypadá velice roztomile.  Zasměji se mu a přetáhnu ho znovu. „Dráčku?“ znova. „Hvězdičko? Medvídku?“ znova a znova. „Miláčku?“ nic, a on otevře oči. „Takže miláčku?“ podívá se na mě a já souhlasně  přikývnu a políbím ho na rty. „Jsi nějaký dětinský.“ Zašeptá mi do nich. „Ty máš co říkat…“ ušklíbnu se a stulím se mu do náruče.

„Víš, já chtěl jsem ti něco říct…“ začnu, ale teď nevím jak mám povídat o mých nešťastných létech a mé rodině… „Já,… můj život nikdy nebyl lehký…“ pohodlněji se na něj položím a on udělá totéž do polštářů- v tuhle chvíli jsem rád, že se mi nedívá do očí, to bych mu to nejspíše ani neřekl. „Totiž, já jsem se vůbec neměl narodit… Rodičům jednou selhala ochrana a matka otěhotněla. Měla jít na potrat, ale můj starší bratr to nedovolil s tím, že chce sourozence a tak si mě nakonec nechali… A v tu dobu všechno začíná… Nikdy se ke mně nechovali mateřsky a měli ze mě spíše poskoka- sotva jsem dostal najíst a kdyby tu nebyl bratr, nejspíš bych i umřel. Ale on mi vždy poskytl to, co jsem potřeboval. Když byl doma, rodiče mě ignorovali a bavili se jenom s ním, ale když doma nebyl- bylo to peklo… Je to už asi tři měsíce, co zemřel při přestřelce v bance a ty další dny se ke mně rodiče chovali hezky…“ z očí se mi spustí slzy a on mi je prstem setře dolu, nechává mě mluvit dále. „… vážně jsem si myslel, že se polepšili, ale pak mě jednoho dne hodili do nějaké místnosti a svázali- až na tom místě jsem se dozvěděl, že mě mí vlastní rodiče prodali a  tak jsem skončil tam, na trhu s otroky, kde si mě koupil tvůj otec… Přísahal jsem jim pomstu a já to hodlám dodržet…“ Řeknu pevně a až nyní se na něj otočím. „Přísahal jsem, že až je uvidím, tak je… zabiju…“ zašeptám nenávistně a vidím zděšení, které se mu mihlo v očích, než mě přitáhl k sobě a objal.

„Jsou i jiné cesty, jak se pomstít…“ řekne mi, ale já zavrtím hlavou. „Přísahal jsem a ty mi v tom nezabráníš, můžeš mi jen pomoct, jinak…“ nedořeknu, ale myslím tím, že můžu ublížit i jemu, kdyby mi překážel v cestě, stejně jako jiným. „Dobře, pomůžu ti, ale nejsem z toho nadšený… Měl by jsi si pořádně promyslet své činy a další tahy…. Jestli na tebe, nebo mě přijdou, budeme muset žít na útěku a nebo ve vězení…“

„Já to vím…“ zašeptám a ještě více se zachumlám do jeho obětí. „Ale musím se ještě uzdravit, s touhle nohou to nepůjde, takže budeme mít spoustu času pro sebe.“ Ušklíbnu se a rychle ho políbím na rty, než se od něj odtáhnu- „Tak, kde je nějaká snídaně- chci ji do postele a dělej!“ zamračím se a rozesměji. Chci uvolnit to napětí tady a zábavy není nikdy dost. Podezřívavě si mě prohlédne a pak se pokloní „Jistě miláčku, počkej si ještě jeden den, než uvařím něco poživatelného a dokonce tě i nakrmím…“ zašklebí se na mě a pak udělá výraz Gobbyho, jejich komorníka, když něco nabízí…

„No tak, ale v tom případě sebou pohni, aby to bylo během dneška…“ usměji se sladce a shodím ho z postele.  „Jen počkej!“ zavrčí a skočí po mě, přičemž spadnu na záda a začnu se smát. „Jak se ti líbili včerejší tkaničky u bot, dobrý nápad, ne?!“ zašklebím se, když mu přes tvář přejde zlostný výraz, střídající se se zděšením. „To ti také nedaruji… sluníčko.“  Široce se na mě usměje a začne mě lechtat. „No taaaak, přestáááň… To není- vtipný!“ vyrazím ze sebe se smíchem a on zavrtí hlavou.

Tak ne- natáhnu se k němu a políbím ho, v tu chvíli jeho ruce přestanou s pošťuchováním a obtočí se kolem mého krku. Škodolibě se usměji a začnu dělat to, co on dělal před chvílí mě. „Tak jak se ti to líbí, hm? Bujný princi s tou nejpřitažlivější erekcí, jakou jsem kdy viděla?“ zeptám se tak sladce, jak jen můžu. Ale on se jen směje a prosí mě, abych přestal. Tak on to může a já ne?! Ještě přidám, dokud mu stačí dech a pak přestanu.

„Z tebe budu mít jednou mrtvici…“ vydechne a zničeně na mě pohlédne. „No to víš, užívám si jak můžu, když už nejsem vázaný…“ protáhnu a položím se vedle něho… Ihned si mě k sobě přitáhne a políbí „Hm, ale bude to alespoň příjemná mrtvice.“ Usměje se na mě a já ho laškovitě šťouchnu do břicha. „Tak co bude s tou snídaní?!“ zavrčím na něj, než se společně rozesmějeme…

Poslední komentáře
28.02.2010 11:57:09: Ahoj. Na mém blogu www. vsehoblogisek03.blog.cz se pořádá velká saoutěž o nej blog! Budu velice ráda...
 
Doufám, že se vám má stránka líbila a v budoucnu se sem ještě podíváte. Hokage banner 2 Animefest.cz Festovní FanFikce - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě Renai hry - Animefest 2009 Cosplay soutěž - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě AMV - Animefest 2009 Ikona severu Black Box Subs | BBS "Biši-fansubs