♥ Love ♥

Cena lásky

Cena lásky






Procházel temnými ulicemi města za nočního svitu, doprovázejíce svou dobrou přítelkyni domů. Bylo již po půlnoci a až na pár opozdilců, se město ukládalo ke spánku. Nakonec se rozhodl, že bude bezpečnější zavolat taxíka a hned tak udělal. Ne, že by se bál, byl zvyklý na noční procházky, doma neměl co na práci a tak často procházel neznámá místa, ale chtěl ještě zajít na drink a Lusia bydlela až na druhém konci města. Přijala ten návrh s radostí, kdo by se taky chtěl v tuto noční hodinu plahočit přes půl města? Políbil jí na rozloučenou na tvář a otevřel dveře, aby mohla nastoupit.

Usmála se, poděkovala za příjemně strávený večer a v rychlosti nadiktovala řidiči svou adresu, který se okamžitě rozjel. Nevypadal moc nadšeně, že musel přijet do téhle části města a nebylo proto divu, že odtud chtěl vypadnout.

Rozhlídl se kolem sebe a uvědomil si, že se opravdu není čemu divit. Po odchodu z restaurace se s Lusiou zapovídali a nakonec skončili v té nejhorší části města, to byl taky jeden z důvodů, proč se nakonec rozhodl zavolat taxíka.

Na okamžik zvedl oči, aby se naposled podíval na auto, které mizelo v otáčce, a pomalu se rozešel. Neměl strach o sebe, kdyby se cokoli stalo, a že to v těchto končinách není nic výjimečného, pochyboval, že by ubránil sebe i Lusiu zároveň. „Pro sebe si volat taxíka nebudu“ pomyslel si. Přece jenom měl kolem sto osmdesáti centimetrů a vypracovanou postavu, za kterou by se nemusel stydět kdejaký kulturista. Nevypadal ani, že by u sebe měl jmění, takže si ho většina nevšímala. Především byly na ulicích bezdomovci a sem tam nějakej opilej mladík.

V téhle zapustlé končině se opravdu zdržovala ta největší spodina. Město se o tuhle část moc nezajímalo, proč taky, především to tady vedly gangy místních raubířů a nikdo si je nechtěl znepřátelit. Policejní auta se tady ukázala snad jen v případech vražd, a tím se vyšetřování ukončilo. 

Konečně došel na předměstí, kde byla jeho oblíbená restaurace. I když byla v téhle odlehlé části města, byla velmi útulná a příjemná. Chodil sem každý den, protože ho toto místo uklidňovalo od celodenní práce. Vešel a posunkem hlavy pozdravil barmana, který mu úsměvem odpověděl a okamžitě začal točit pivo jeho oblíbené značky. Přešel na konec místnosti do rohu, kde měl od Henryho rezervaci. Stůl byl poměrně daleko od ostatních a on měl klid na přemýšlení nebo práci, kterou si často nosil sebou. Nijak nestál o společnost a tak jí ani nevyhledával.

Posadil se a rozhlídl, mlčky ho všichni pozorovali a on z toho neměl nejlepší pocit. Dneska tady nebylo moc lidí, což bylo docela divný, když byl pátek a zítra se nešlo do práce. Po chvilce dopil pivo, které mu Henry přinesl a podíval se na hodinky. Nemohl tomu uvěřit, ukazovali přesně půl třetí ráno, což se odrazilo i na výrazu Henryho, který po něm smutně pokoukal. Zaplatil, popřál mu dobrou noc, i když ještě asi dlouho spát nepůjde a vyšel ven. Čekala ho ještě cesta domů, která taky nebyla zrovna krátká. Obyčejně to šel půl hodiny, bylo to zhruba dva kilometry. Byla to taková malá procházka, když nechtěl sedět doma.

Venku bylo už docela chladno, pomalu se schylovalo k zimě a on se ještě víc zavrtal do své bundy. Nebyl nějak moc teple oblečený, měl na sobě džíny a jen lehkou, ještě letní, bundu. Vítr mu taky moc nepomáhal, když mu profukoval mezi vlasy a tím mu jen táhlo na uši. Při cestě domů, uvažoval o své práci, kterou má odevzdat v pondělí ředitelovi na stůl. Ono dělat analýzy historických předmětů není zrovna jednoduché. Moc tomu nepomohl ani fakt, že mu s tím pomáhala právě Lusia, která byla stejně jako on, odborník na starověké umění a kulturu. To byl také důvod jejich dnešní schůzky.

 Najednou ho z přemýšlení vytrhly podivné zvuky, které vycházeli z uličky naproti. I když věděl, že není dobré strkat nos do cizích věcí, nemohl přebít svou zvědavost a přešel na druhou stranu ulice, aby se podíval, co se děje. Nebyl nijak překvapený, když uviděl partičku chlapů, kteří si dobírají nějakého mladíka, který sem evidentně vůbec nepatřil. Byl vkusně oblečen, na zemi ležel kufřík, který byl pravděpodobně jeho, což potvrzovalo, že sem ve skutečnosti asi zabloudit nechtěl. Chtěl se otočit a odejít, proč by si taky měl zbytečně přidělávat problémy? Ale v tu chvíli, kdy na něho pohlédl, ho tu z nevysvětlitelného důvodu nemohl nechat, aby ho zbili do bezvědomí, což by se určitě stalo. Zázrak byl, když někdo odešel po svých, aniž by mu musel někdo, většinou ještě ráno pomáhat. Ani nevěděl, proč to dělá, možná proto, že mu ho bylo líto…

„To by stačilo pánové, myslím, že už má dost.“ Vystoupil ze svého úkrytu. Dá se tomu tak říkat, protože si ho po celou dobu nevšimli a podíval se na jejich vůdce. Vypadal, že už má mírně přes čtyřicítku a to pro něj bylo jen dobré zjištění. Starší si dávali pozor na reputaci a snažili se zbytečně nevyvolávat spory. Naproti tomu, ti mladší se snažili neustále ukazovat, že jsou lepší než ostatní a často se schválně zapojovali do pouličních bitek. Měl kolem sebe čtyři chlápky, a všichni měli, aspoň podle vizáže kolem třiceti.

 „Chceš taky dostat?“ Ozvalo se od prostředního, který si evidentně užíval, když mohl někoho dobít až k smrti.

 „To stačí, odcházíme.“ Aspoň, že mají chytrého šéfa, řekl si v duchu. I když asi úplně normální nebude, když nechá kluka, který má sotva přes dvacet let, aspoň to podle jeho vzhledu tipoval, ležet v krvi napospas okolnímu světu.  

„Dneska máš štěstí, ale příště se nám nepleť do cesty, jinak špatně skončíš!“ Znechuceně se obrátil a následoval partu, která se rychle vzdalovala od místa, kde se před okamžikem ještě tolik dělo.

Ještě chvíli je sledoval, jak pomalu mizí v uličce a poté přesunul svůj pohled na chlapce, který nejevil známky života. Aspoň povrchně. Ještě, že už jsem skoro doma, usmál se v duchu. Sehnul se k němu a jen preventivně ho prohlídl, jestli nemá nějaká větší zranění, která by musela být ošetřena v nemocnici. Až na ránu na hlavě, z které ještě vytékal pramínek krve a pár modřin s tržnými ranami, byl v pořádku. V porovnání s tím, jak obyčejně skončí ostatní, mu nic nebylo. Sehnul se pro kufřík, který mu poté položil na hrudník. Vzal ho do náruče a pokračoval v cestě domů.

Skoro nic nevážil, nicméně po pár ulicích pěkně ztěžkl a on byl rád, že je konečně doma. Ještě, že nebydlel v tak nebezpečné části města, takže klíč nechápal už ze zvyku ve květníku u dveří. Jeho dům, byl docela velký, na to, že bydlel sám. Opatrně ho položil na terasu a odemkl dveře. Přenesl ho do ložnice, položil do postele a odešel pro lékárničku do koupelny. Ještě, že jí nedávno potřeboval, když se řízl do prstu. Jinak by vůbec nevěděl, kde je. Dalo mu to taky pěknou práci ji najít, koho by taky napadlo hledat jí ve sklepě? Při té vzpomínce se mu na tváři vytvořil úsměv.

Napustil do lavoru teplou vodu a přešel k posteli. Začal mu pomalu utírat z tváře zaschlou krev a pomalu si všímat ukazujících se rysů jeho tváře. Tmavě černé řasy, které svou délkou zasahovaly do upraveného hustého obočí. Elegantně zakulacený nos se smyslnými rty, mu zdánlivě dodával na roztomilosti. Do obličeje mu spadaly prameny černých vlasů, které byly ostříhané do úrovně jeho drobných uší. Nebyl moc vysoký, ale měl docela vypracované tělo, což z prvního pohledu vůbec nebylo viditelné.

Když mu ošetřil všechny rány, ještě dlouho si ho prohlížel. Vypadal tak nevině a přesto tak ďábelsky. Přikryl ho peřinou a se zvukem zavírajících dveří opustil místnost.

Ale zdaleka se neměl k tomu, že by šel spát. Hlavou se mu honila spousta otázek a on zamířil přímo do obývacího pokoje k baru. Šáhnul po první lahvi, kterou uviděl, vzal jí sebou ke křeslu a nalil si sklenku. Ještě, že je zítra sobota, pomyslel si, než usnul.

 

***

 

Pomalu otevřel své oči a nemohl si na nic vzpomenout. Ještě napůl spící se rozhlédl po pokoji, který nepoznával. Jak jsem se sem dostal? V tom si vzpomněl a došlo mu, co se stalo. Ale než stačil něco udělat, všiml si, že někdo vstoupil do místnosti. Zavřel oči a napjatě čekal, co se bude dít. Ucítil na čele studenou dlaň a hned poté vlhký obklad, který mu ulevil od vysoké teploty. Cítil, jak mu tělem prostupuje bolest, ale neodvážil se ani na moment otevřít oči. Oddechnul si, když neznámý odešel z místnosti a on, i když moc nechtěl, v klidu usnul.

 

Vyšel z pokoje a na tváři měl starostlivý výraz. Rána na jeho hlavě sice vypadala o hodně líp než večer, ale pořád měl vysokou horečku, kterou se mu nedařilo srazit. Skočil do nejbližší lékárny pro bylinkový čaj a nějaké léky proti horečce a rozhodl se, že uvaří něco lehkého, aby mu až se probudí, měl co dát. Většinou chodil jíst do restaurace nebo hospody, takže jediné co zvládl ukuchtit, byly vajíčka se slaninou. S připraveným tácem se rozešel směrem k pokoji. Potichu rozevřel dveře a zadíval se na spícího mladíka. Položil tác na noční stolek a ještě mu rukou zkontroloval teplotu. Na dotek zjistil, že už není tak vysoká a proto se rozhodl ještě skočit pro teploměr. Za malou chvíli opět vešel do pokoje se sklepaným teploměrem a šel směrem ke chlapci. Zvednul mu pravou ruku a všiml si, že pomalu otevírá oči. Narychlo mu ho vsunul do podpaží a zadíval se do jeho tmavě hnědých očí, od kterých se nemohl v ten okamžik odtrhnout. „Moc se nehýbej, ještě nejsi úplně v pořádku.“ Prolomil ticho mezi nimi a rychle od něj odvrátil oči. Usadil se do křesla, které mělo přijatelnou vzdálenost od postele, a opět na něj pohlédl.

Chlapec vypadal vystrašeně a dezorientovaně. Pozorně si prohlížel pokoj kousek po kousku, dokud jeho oči nespočinuly na jeho zachránci, který seděl klidně usazený v křesle a pozorně ho sledoval. Vystrašeně a tak trochu zvědavě si ho začal prohlížet. Nechal spadávat své blonďaté, nakrátko ostříhané vlasy kolem ramen a vytvářel tak naprosto přitažlivou polohu. Pár pramenů nechal volně zasahovat do obličeje a to mu jen zvýraznilo tmavě zelené oči, které byly od pohledu nevinné. Avšak v pozadí dřímala neuvěřitelná touha, kterou se snažil zakrýt. Nevěděl, jestli to dělá kvůli sobě nebo kvůli němu. Jeho nos byl menší, ale perfektně zapadal do jeho již tak dokonalého obličeje. Ještě svým pohledem spočinul na rtech, které byly výraznější než cokoli jiného a dělali z něj perfektní osobu, aspoň co se vzhledu týkalo. Rychle zvednul oči, aby si hostitel ničeho nevšimnul a nejistě se zeptal. „Kde to jsem?“

„Jsi u mě doma. Přinesl jsem tě sem včera v noci, potom, co jsem tě našel v bezvědomí ležet na ulici.“ Raději mu zamlčel fakt, že ty chlápky od něho jednoduše odehnal. Mohl by z něho potom mít strach a o to určitě nestál. Když ho sledoval, měl pocit, že si nemůže vybavit předešlou noc a v duchu byl tak trochu rád. Přece jenom není to něco, co by si chtěl člověk pamatovat. Natáhl k němu ruku, přičemž sebou chlapec trhl, a podíval se na teploměr, který mu vyndal zpod ruky. Jak předpokládal, jeho horečka klesla a nyní byla kolem třiceti osmi stupňů. Ulevil si, konečně se dostal z toho nejhoršího. Celou noc měl čtyřicítky, takže i když teď měl docela vysokou horečku, nebyl to extrém. „Jak se jmenuješ?“ 

Chlapec se díval před sebe a jen krátce odpověděl „Satsuki.“  Najednou si uvědomil, že sebou měl kufřík a začal sebou házet na všechny strany, ve snaze ho najít. „Jestli hledáš ten kufřík, máš ho v mojí pracovně. Můžu ti ho přinést, jestli chceš?“ „Ne to je v pořádku.“ Viditelně si ulevil, že je v bezpečí. Z neznámého důvodu tomu cizímu člověku důvěřoval a dál se po něm nepídil. „Omlouvám se, ani jsem se nezeptal, jak se jmenujete.“ V jeho očích svítila omluva a zároveň nezkrotná zvědavost po jménu svého zachránce. „Jsem Mitsuko. Připravil jsem ti něco k jídlu, tak se najez a ještě spi!“ Při těchto slovech vstal z křesla a rychlým krokem odešel z místnosti. Mladík ještě chvíli pozoroval zavřené dveře a poté se začal věnovat jídlu, které provonělo celý pokoj.

 

Mitsuko se opřel o dveře a zrychleně oddechoval. „Co se to sakra děje?“ Zeptal se sám sebe, aniž by očekával odpověď. Nechtěl si přiznat, co se právě stalo, ale musel se pravdě podívat do očí. Ten kluk ho šíleně přitahoval a v jeho přítomnosti měl problémy kontrolovat sám sebe. „Bude nejlepší, když co nejdříve odejde!“ To si ale jeho druhé já nenechalo líbit!„Opravdu chceš, aby odešel?“ „Samozřejmě že chci.“ Odpověděl dominantním hlasem, ve kterém se objevily náznaky nejistoty. Nechtěl nad tím přemýšlet, ne teď. Měl ještě práci, a proto se v tichosti odebral do pracovny.

 

 

***

 

Probudil se a pohlédl na křeslo vedle postele, které bylo prázdné. V pokoji, kromě měsíčného svitu byla tma a on si uvědomil, že prospal půl dne. Už se cítil lépe a rozhodl se porozhlédnout po domě, kde pobýval. Sotva vstal, zase se posadil a snažil nabrat dech. Zamotala se mu hlava, a kdyby se neposadil, zcela určitě by přistál na podlaze. Po chvíli to zkusil ještě jednou a tentokrát se už pomalu rozešel ke dveřím. Vyšel na chodbu a všiml si, že je nejspíš v druhém patře, jelikož po pravé straně mlhavě zahlédl schody směřující do přízemí. Na chodbě bylo, kromě pokoje, kde pobýval, dalších pět místností. Začal je prozkoumávat ve snaze najít Mitsukiho. Našel dva pokoje pro hosty, včetně toho svého, ložnici a koupelnu. Zastavil se před posledními dveřmi, které zbývali, a skulinou pod dveřmi zjistil, že v místnosti je rozsvíceno. Chvíli uvažoval nad tím, jestli má zaklepat, ale nakonec vešel, aniž by na sebe upozornil. Hned mu došlo, že se ocitl v pracovně. Pohlédl doprostřed místnosti, kde na stole plném papírů, spal Mitsuko.

Satsuki se pomalu dobelhal ke stolu a začal si ho prohlížet. Vypadal tak roztomile, když spal. V pokoji bylo takové ticho, že slyšel, jak klidně oddechoval. Zaměřil se na dokumenty, na kterých zřejmě pracoval, než usnul. Byl to seznam historických artefaktů v místním muzeu. Moc ho to nepřekvapilo, většina knih okolo byla o historii. Začal si číst jejich studie a docela ho to zaujalo. Byl natolik zabraný do čtení, že si ani nevšiml, že Mitsuko  je dávno vzhůru a se zájmem ho pozoruje. Vypadal rozkošně, když byl do něčeho zabraný.

„Baví tě to číst?“ pronesl Mitsuko a přerušil tak jinak tichý řád pracovny. Satsuki, který v tu chvíli nevnímal okolí, vykřikl a leknutím upustil papíry na zem. Instinktivně poskočil směrem dozadu a narazil tak do knihovny, z které začali téměř okamžitě padat knihy. Ke své smůle to byli obrovské bifle, které by ani normálně neunesl. Přes rozpadající se knihovnu ještě uslyšel „Dávej pozor!“…ale v ten okamžik už bylo pozdě…

***

 

Než se stačil rozhýbat, byly už všechny knihy dole a Satsuki ležel pod nimi.

„Satsuki, jsi v pořádku?“ Zděšeně na něho hleděl a jeho hlas byl roztřesený „Satsuki!“

„Sakra, můžeš mi říct, proč máš takovýhle bifle?!“ Začal se s obtížemi zvedat a pohlédl na Mitsukiho, „to fakt nechápu.“ Usmál se a nahlas si oddechl. „Už jsem myslel, že se s tebou budu muset zase tahat do postele.“ Satsuki zčervenal a radši už nic nenamítal.

Mitsuko se podíval na hodiny, které ukazovali skoro deset večer, a začal skládat knihy na své původní místo.“Nechtěl jsem tě vyděsit.“ Skládal knihy a vysvětlil mu, že má doktorát na starověkou kulturu a umění a pracuje tady v místním muzeu, jako vědec nově přivezených artefaktů. Satsuki ho chvíli pozoroval a pak mu začal pomáhat s tříděním do poliček.

 „Nechceš zavolat domu, aby se o tebe nebáli?“ Mitsuko se na něho podíval a zaregistroval, že sebou trhl. Celý zblednul a koktavě odpověděl? Žiji sám, nikoho nemám.“ Mitsuko se už dál na nic nevyptával, i když bylo jasné, že lže.

„Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít.“ Najednou už nechtěl, aby odešel. Něco v něm se změnilo, ale neuměl to popsat.

Satsuki šáhl po knize, která mu byla nejblíže, a snažil se jí zasunout do poličky nad sebou. Najednou ztratil rovnováhu a začal padat na záda. Mitsuko si toho všiml a zachytil ho v poslední chvíli, ještě než dopadl na zem.

Držel ho kolem pasu a zapíjel se do jeho očí. Když hleděli jeden na druhého, oběma pulzovala neznámá energie s přicházejícím  mravenčením. Mitsuko se začal blížit svými rty, které už tak byly velice blízko ke rtům Satsukiho. Už se nedokázal dál ovládat a vášnivě se svými rty přitiskl k Satsukimu. Ten byl nejdříve překvapen, ale téměř okamžitě polibek opětoval. Dlouho se jen tak líbali a zkoumali svými jazyky ústa toho druhého, dokud se neoddělili, aby se mohli nadechnout. Mitsuko ho něžně položil na podlahu a začal se věnovat jeho tělu. Zlíbával kousek po kousku a pomalu se přemísťoval k bradavce. Když po ní přejel jazykem a vzal jí do pusy, Satsuki se pod ním vzrušeně prohnul, a to ještě víc zvětšilo jeho vzrušení. Satsuki si pohrával s Mitsukovo vlasy a užíval si slast, kterou mu nabízel.

Nevynechal jediné místo, které by nezlíbal a vrátil se k jeho rtům. Pohrával si s jazykem a zkoumal neznámo. Levou rukou mu rozepl zip u kalhot a vzal jeho vzrušení do rukou. Dlouho ho jen hladil a nakonec k němu přilnul svými rty. Nejdříve ho jemně lízal a poté vzal celého do úst. Satsuki se pod ním opět vzrušeně prohnul a zasténal. Spolykal všechnu jeho touhu a vrátil se k jeho ústům. Nahnul se k jeho uchu a vzrušeně pošeptal „Chci tě.“ Plápolalo jím to samé vzrušení a on to nemohl vydržet. „Já tebe taky.“

Vypadalo to, že čekal jen na tahle slova. Dávno byl bez kalhot, i když si nevšiml, kdy je sundal. Přisunul si ho k sobě a začal si ho připravovat. Nejdřív jeden, dva, pak tři prsty. Nakonec do něj vnikl svým vzrušením. Zpočátku se hýbal opatrně a pomalu, aby mu neublížil, ale s blížícím se vzrušením začal zrychlovat a rychle přirážet. Oba vyvrcholili ve stejnou chvíli. Mitsuko se na něho svalil a těžce oddechoval. Ještě nějakou dobu tam jen leželi, ale nakonec se přesunuli do ložnice, kde tvrdě usnuli.

Druhý den byl Satsuki už naprosto v pořádku a rozhodl se, že se půjde projít. Celý den se válel v posteli, samozřejmě s Mitsukim  a nic nedělal. Když se začalo stmívat, vyrazili a jen si tak povídali. Mitsuko ještě ráno zkusil zavést řeč na jeho rodinu, ale nedozvěděl se nic nového. A podle výrazu, který Satsuki měl, to asi nebude nic dobrého. Došli do parku, který byl už docela daleko a posadili se na lavičku, před starou kašnu, která tu zvelebovala okolí. Jen vedle sebe seděli a vnímali teplo toho druhého, aniž by kterýkoli z nich promluvil. Najednou za sebou uslyšeli kroky a Mitsuko uslyšel povědomý hlas.

„To je ale náhodička?!! Kdo by čekal, že se potkáme na takovémhle místě!“ Zděšeně se otočil a pohlédl do tváře muže, který před několika dny napadl Satsukiho. Ale tenkrát to bylo něco jiného. Nasucho polkl, všiml si totiž, že tu není nikdo z jeho předešlé party, ale úplně nový chlápci, kteří byli evidentně dost mladí. Satsuki se začal třást a on ho k sobě ještě víc přitisknul.

Sebral odvahu a nehodlal se vzdát. „Nejste nějak daleko ze svého rajónu pánové?!!“

„Nějakej drzej nemyslíš?!! To, že jsi posledně toho kluka zachránil, se ti pěkně vymstí!! Pamatuješ, říkal jsem ti to!!“ Najednou se nasměroval k Satsukimu a propaloval ho svým nenávistným pohledem. „Copak dělá syn senátora na takovémhle místě?!!“

„Víš moc dobře, co chceme tak nám to laskavě koukej navalit!!“  Utrhl se jeden z mladíků a hodil po Satsukim pohled plný opovržení.

Satsuki nebyl schopný slova a Mitsuko se na to už nevydržel koukat. „Nevíme, o čem mluvíte, nechte nás laskavě na pokoji!“ Z jeho slov byl cítit strach, který by v tu chvíli mohl rozdávat na potkání.

Ani nevěděl, jak se to stalo. Cítil jen bolest a nadávky, které v tu chvíli přilétali ze všech stran. Ze všech sil svíral Satsukiho a snažil se ho chránit, ale ani on nebyl všemocný…

 

 

***

 

 

Probudil se a cítil se podivně. Najednou si vzpomněl a rychle vyskočil na nohy. Vzápětí se opět sesunul na zem, protože se bolestí nemohl udržet na nohou. Přemýšlel, co se vlastně stalo. Pořád byl v parku, ale Satsuki nikde nebyl. Vzpomněl si na chlápky, na to, že je napadli, ale pak už si nic nepamatuje. Začali mu stékat slzy po tváři. „Kde jsi?“ Polykal slzy a uvědomil si, že má něco v kapse. Vytáhl to a zjistil, že je to kus papírku.

 

Jestli toho kluka chceš ještě někdy v životě vidět,

 přijď zítra ve 3hodiny do staré továrny na boty za městem.

Nezapomeň vzít to, co chceme, a nezkoušej volat policajty.

Jinak ho dostaneš po kouskách!!!

Neváhal a i přes obrovskou bolest se rozeběhl domů. Okamžitě vběhl do pracovny a pohlédl na kufřík, který ležel na stole. Snažil se ho otevřít, ale byl na bezpečnostní kód a on ho neznal. Sedl si a začal uvažovat o zítřku. Musí tam jít! Nenechá ho tam, to mu bylo jasné, ale určitě to bude past. Pochybuje, že je ten chlápek nechá odejít. Došlo mu, že je zítra pondělí a zavolal Lusii. Poprosil jí, jestli by ho zítra neomluvila v práci, že je nemocný a domluvil se s ní, aby odevzdala jeho práci, na které přes víkend pracoval. Souhlasila a on jí to okamžitě poslal na email. Nechtěl, aby za ním přišla osobně, protože by viděla v jakém je stavu. Zítra si pro něho dojde a to, i kdyby měl jít přes mrtvoly. Ještě se zamyslel, proč mu neřekl, že je syn někoho tak váženého, ale ospravedlnil si to tím, že k tomu měl určitě dobrý důvod. Napustil si plnou vanu a usnul…

 

Kolem byla tma a on cítil, že ho bolí celé tělo. Došlo mu, že je zřejmě v nějakém skladu a všiml si siluety v rohu místnosti. Zděšeně se došoupal do rohu, aby byl co nejdál osobě, která ho pozorovala.

„Tak ses konečně probudil.“ Prohodil nenávistně chlap a rozešel se k němu. Zastavil se a uhodil Satsukiho tak, že mu z koutku začala ztékat krev. Svalil se na zem a už neměl sílu se zvednout.

„Jen doufej, že ten tvůj přítel dorazí a přinese to sebou!“  Prohodil ještě, když odcházel a zamkl.

Satsuki se schoulil do klubíčka a pořád dokola opakoval „Prosím tě, nechoď!“

 

Probudil se ráno a okamžitě vyrazil do ulic. Věděl, co přesně chce. Potřebuje si koupit zbraň. Hned v první uličce ke zdi přirazil mladíka, který v téhle branži dělal a přinutil ho, aby mu jí prodal. Nabídl mu víc, než byla tržní cena a on nakonec rád souhlasil. Se zbraní zacházet uměl, jako malého ho děda učil, jak střílet. Byl za to teď nesmírně rád, byla to jejich jediná naděje. Čas uběhl nesmírně rychle a on pomalu vyrazil do továrny. Každý ve městě věděl, kde je. Byla to jediná továrna na boty a ještě k tomu se v ní děly ty nejhorší kšefty. V ruce nesl stříbrný kufřík a stiskl ho ještě pevněji, když došel na místo předání. Vešel dovnitř a čekal, co se bude dít, nic jiného mu taky nezbývalo.

„Polož kufřík a popojdi!“ Ozvalo se před ním a z pod sloupu vyšel chlap, na kterého měl v tuto chvíli největší zlost. Bylo zcela jasné, že to zosnoval právě kvůli tomu, že se nemohl pořádně na Satsukim tu noc vybít.

Zatnul pěst a nehodlal tohle splnit. „ Až potom, co uvidím Satsukiho!“ Už to nebyl hlas, jako minulý večer v parku. Byl sebevědomý a rozhodně neústupný.

„Přiveďte ho.“ Houkl na dva chlápky vedle sebe a ti se okamžitě rozešli k nejbližším dveřím. Otevřeli a jeden z nich vešel dovnitř, aby vzápětí vytáhl Satsukiho.

Mitsuko pohlédl na Satsukiho a začal pěnit. Satsuki byl od pohledu pěkně zmlácený a vypadalo to, že ještě chvíli bude mimo. „Pošlete ho sem s jedním ze svých poskoků a já mu předám kufřík!“

Chlápkovi se moc nelíbilo, že si určuje podmínky, ale bylo to věrohodné. Stejně je nehodlal nechat odejít. Kývnul na mladíka, který Satsukiho držel a ten se pomalu rozešel k Misukimu. V polovině se zastavil a čekal až k němu Mitsuko dojde. Podal mu kufřík a vzal do náruče zhrouceného Satsukiho.

Otočil se s kufříkem a šel směrem k šéfovi, aniž by se dál o ně zajímal.

Satsuki otevřel oči a ucítil, jak ho hladí po tváři. Podíval se mu do obličeje a zašeptal „neměl jsi sem chodit.“ Na víc se už nezmohl a omdlel.

Mitsuko zvednul zrak k chlápkovi, který právě otevíral kufřík. Překvapeně se na něho díval, když zadal heslo a kufřík se otevřel. Došlo mu, že důvod, proč je Satsuki tak zmlácený, je že se z něho snažili dostat kombinaci. A zřejmě jí nakonec dostali. Jeho zlost se tím ještě zvětšila.

 Kufřík se konečně otevřel a on zjistil, že je plný peněz. Spokojeně se ušklíbl a pokynul vedle sebe, že je to v pořádku. „No tak teď jsem spokojený.“ Na rtech se mu vytvořil úsměv a pohledem přejel po svých kumpánech. Oba dva se rozešli a začali vytahovat zbraně. Mitsuko to postřehl a okamžitě ji vytasil taky. Na nic nečekal, okamžitě oba dva výstřely sundal a namířil hlaveň na chlápka, kterému zmizel ze rtů usměv a spíše se tam objevil strach. Mitsuko na nic nečekal a střelil. Chlápek se sesunul k zemi, ale nebyl mrtvý. Ani jeho dva podřízení. V duchu poděkoval, že tu byli jenom dva a vzal kufřík do ruky. Vytáhl telefon a zavolal na policejní stanici.

„Chtěl bych nahlásit střelbu ve staré továrně na boty za městem. Přijeďte prosím co nejrychleji!“

„Kdo volá…?“

Zamáčknul telefon a nenávistně se podíval pod sebe, kde v krvi ležel chlápek, kterého by nejradši zabil. Ale věděl, že to udělat nemůže. Nemohl by žít s pocitem, že někoho zabil, i když to byl takový parchant. Otočil se a pomohl Satsukimu vstát. Už se probudil a jen užasle sledoval, co jeho přítel udělal. Oba dva odešli z továrny a po pár odešlých ulicích uslyšeli houkačky policejních vozů. Když byli dostatečně daleko od místa činu, zavolal Mitsuko taxíka, který je odvezl zpátky před dům.

Vešli dovnitř, Mitsuko ho objal a sesunul se s ním na zem. „Myslel jsem, že umřu strachy.“ Pevně ho k sobě tiskl a Satsuki mu to opětoval. „Mrzí mě to. Je to všechno moje vina. Omlouvám se, že jsem ti neřekl pravdu! Ty peníze jsem dostal od otce, protože chtěl, abych mu zmizel ze života.“ Satsukimu začali stékat slzy a ještě víc se přitiskl k Mitsukimu. „Už je to v pořádku, miluji tě.“ Byl rád, že je zase s ním a je v pořádku. Něžně ho políbil a dal do polibku všechnu svou lásku. Když se odpojili Satsuki mu zašeptal „taky tě miluji!“

 

                   

                                                    16. července. 2008

               Konečně vynesení rozsudku

Dnes v odpoledních hodinách byl vynesen rozsudek nad bossem místního gangu, který byl minulý měsíc nalezen ve staré továrně na boty se střelnou ranou v hrudníku. Byl odsouzen na dvacet let nepodmíněně. Před soudem proti němu svědčili jeho kumpáni, kteří s ním byli nalezeni na místě činu, též se střelnou ranou. Díky jejich svědectví byl vůdce gangu odsouzen za nespočet případů, které byly do této doby považovány za nevyřešené. Anonym, který policisty upozornil na střelbu, nebyl doposud nalezen a odsouzení odmítají prozradit jeho totožnost. Dozvíme se někdy,co se tam stalo a kdo byl ten neznámý?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslední komentáře
07.04.2009 16:20:22: krásná povídky s velkým potenciálem. taky si myslim, že kdyby ztoho byly kapitolovka mohla si z toho...
21.03.2009 16:31:07: Povídka byla pěkná, na můj vkus však příliš uspěchaná. Trochu mě zaráží, aby se dva neznámí chlapi v...
19.03.2009 17:43:59: to bylo pekne...moc pekne ^^ budu si cekat na dalsi dila..;)
15.03.2009 19:13:08: perfektní *spokojeně bručí*je to skvělí.mít takového oŕánce honem další povídkusmiley${1}smiley${1}
 
Doufám, že se vám má stránka líbila a v budoucnu se sem ještě podíváte. Hokage banner 2 Animefest.cz Festovní FanFikce - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě Renai hry - Animefest 2009 Cosplay soutěž - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě AMV - Animefest 2009 Ikona severu Black Box Subs | BBS "Biši-fansubs