♥ Love ♥

Znovuzrození

Kapitola 3

I když se to nezdá, roky tak rychle plynou. Než jsme se nadáli, byli jsme oba ve čtvrtém semestru a chystali se na závěrečné zkoušky. Pracovní místa jsme měli zajištěná, mě, vzali okamžitě, byl jsem nejlepší z celého ročníku a Suyki taky neměl žádné problémy. Angličtinu jsem ho už nemusel učit, byl na stejné úrovni, jako já a co se týče jeho oboru, byl nejlepší z celé školy. Nejspíš to bylo jeho nadšením a odhodlaností, že dokázal být prostě nejlepší. To mě na něm přitahovalo nejvíc a strašně jsem to obdivoval. Krátce potom, co jsme spolu začali chodit, jsme se rozhodli, že spolu chceme bydlet. Díky mým rodičům, jsem byl zajištěn, aspoň co se peněz týkalo. Koupili jsme malý domek na kraji města, abychom byli co nejblíže přírodě a začali spolu „oficiálně“ žít. Syukiho rodiče to vzali celkem rychle a zvykli si na nás. U našich to byl o něco horší, ale nakonec i oni Syukiho přijali a zjistili, že je to slušný kluk. Dokázal s mým otcem prodiskutovat celou noc na téma, kterému jsem absolutně nerozuměl. Jemu přirost k srdci o něco dřív než matce. Ta se snažila odolávat, ale i ona nakonec povolila. Jezdili jsme k našim na konci každého měsíce a trávili tam víkend. Přes týden jsme neměli čas a jednou měsíčně to vyhovovalo nám i mým rodičům. Syukiho rodiče bydleli o něco dál a tak jsme je navštěvovali jen ojediněle. Byla to docela škoda, docela rád jsem za nimi jezdil. Měli podobný domek, jako byla Syukiho chata a kolem sebe měli jenom přírodu. Žádné město ani nic podobného. Žili na samotě a vypadalo to, že jim to nevadí. Snažili jsme se tam jezdit, alespoň dvakrát do půl roka, ale někdy jsme to nestihli ani jednou. I když je asi spoustu vysokoškoláků před zkouškami nervózní, my byli v pohodě. Zkoušky jsme udělali bez sebemenších problémů a začali se plně věnovat naší vysněné práci. Přednášel jsem na jazykové fakultě angličtinu a francouzštinu, zatímco Syuki na katedře japonské umění. Univerzity byly od sebe vzdáleny zhruba půl kilometru, a proto jsme většinu času chodili na oběd společně. Pokud neměl jeden z nás změny v rozvrhu, pak jsme se viděli až po škole doma. Většina studentů to věděla a bylo jim to celkem jedno. Byli to už dospělí lidé, aspoň teoreticky, takže to vzali bez nějakých větších potíží. Někdy se stalo, že nějaký student začal mít zájem o umění nebo podobný styl, a šel s námi na oběd. Syuki mu obyčejně vysvětlit to, o co se zajímal a popřípadě mu nabídl doučování. Spíše než kluci, se o to zajímali holky a ty s námi rády na oběd chodili. Nevím, co je bavilo na tom, poslouchat celý oběd přednášky, když si na ně pořád ve škole stěžovali, ale chodívali rády. Aspoň to tvrdily. Párkrát se k nám připojili i jiní kantoři, ať už z mé nebo ze Syukiho univerzity.

 Žili jsme si dobře, nic nám nechybělo až do toho dne, kdy se to stalo…

 

 

 

 

***

 

Jako každou středu jsme stávali až na desátou hodinu. Já měl ten den jen dvě přednášky a Syuki jednu. Kolem půl jedenácté jsme měli snídani a pak vyrazili do práce. Když jsme se loučili, ještě mi stačil říct, že domů přijde o něco dřív, tak ať na něho nečekám. „Mám pro tebe překvapení,“ řekl to s tím svým šibalským úsměvem, políbil mě a odešel směrem do práce. Zkoušel jsem přemýšlet, co by tak mohlo být tím „překvapením“, ale nic mě nenapadalo. Polovina dne utekla tak rychle, že mi to ani nepřišlo. Odcházel jsem domů v půl třetí a těšil se, jako malé dítě. Na cestě mě ještě dostihla studentka ze třetího ročníku, aby mi dodatečně předala svojí diplomovou práci z angličtiny. Než jsem to s ní probral, bylo už skoro půl čtvrtý a já přidal do kroku. Uřícený jsem dorazil ve čtyři, ale Syuki nebyl doma. Přišel jsem zadním vchodem, tak jsem vyšel před dům, abych se podíval, jestli tam stojí auto. Nebylo tam a ani to nevypadalo, že by tu dneska bylo. Zdálo se mi to divný, když slíbil, že bude doma dřív a já se ještě o hodinu opozdil, ale v tenhle den se mohlo stát cokoli, třeba zácpa ve městě. Nebylo by to nic zvláštního. Rozhodl jsem se, že ho překvapím a udělám něco k večeři. Syuki mě úspěšně naučil udělat pár lehkých pokrmů a já si už nepřipadal, jako úplný prkno. I když začátky byli všelijaké. Večeři jsem měl hotovou už v půl šestý a on pořád nebyl doma. Sedl jsem si v kuchyni ke stolu a začal číst diplomové práce mých studentů…

 

 

         ***

 

 

Trhl jsem sebou a rychle otevřel oči, protože někdo silně bouchal na dveře. Uvědomil jsem si, že jsem patrně usnul při opravě diplomek. Na hodinách bylo už půl sedmé a podle toho, že nikdo nešel otevřít, jsem usoudil, že Syuki pořád ještě není doma. Rychle jsem vstal od stolu a šel ke dveřím. Pomalu jsem je otevřel a s úžasem se díval před ně. Celé okolí osvětlovali blikající policejní světla a zvuk houkaček nešlo přeslechnout. Nechápu, jak to, že jsem si toho všimnul až teď.

„Jste pan Myusaki Narato ?“ Ve tváři se mi objevilo zděšení a já pohlédl na policistu, který ke mně smutně shlížel.

„Ano, stalo se něco?“ V mém hlase se odrazil strach, který byl snadno přečtitelný už z mého výrazu.

„Jde o vašeho přítele Syukiho Lyurana. Měl vážnou autonehodu, byl převezen do nemocnice, kde byl okamžitě operován. Omlouváme se, že se to dozvídáte až teď, ale až od přítomných studentů, jsme se dozvěděli, že spolu žijete. Je mi to líto.“

V ten okamžik, kdy vyslovil ta slova, dvě slova, která mi zcela změnila život, jsem se nemohl ani hnout. Projel mnou pocit a já si uvědomil, je možné, abych mohl být bez něj? Věděl jsem, že na mě policista mluví, ale já už nevnímal žádné z jeho slov. Zatmělo se mi před očima a podlomili se mi kolena. Okamžitě ke mně přiskočil, aby mě na poslední chvíli chytil…

Ještě jsem stihl zaregistrovat, jak na mě křičí… „jste v pořádku, pane Narato?“

 

Probudil jsem se a nevěděl, co se stalo. Najednou jsem si to uvědomil a rychle se posadil na postel. Rozhlídl jsem se a všiml si policisty, který byl u mě doma, jak spí na židli vedle mé postele. Vzbudil se, hned jak jsem vyskočil z postele.

Nedal jsem možnost říct mu jediné slovo, jediné, co mě zajímalo, bylo, „Kde je Syuki?“

Obličejem mu projel smutek a já si představil „Neříkejte, že…!“ Cítil jsem, jak mi slzy ztékají a já ucítil slanost ve svých ústech. To nemůže být pravda, on nemohl…

„Nebojte, nezemřel, pojďte za mnou prosím.“ Jeho obličej mluvil za vše, okamžitě jsem se vypotácel z postele a rychlým krokem se za ním rozeběhl. Přešli jsme dlouhou chodbu a vešli do dveří, na kterých bylo napsáno „VSTUP POUZE POVĚŘENÝM OSOBÁM“. Náhle jsem ho uviděl, ležel tam bez známky života a nespočet přístrojů na něj napojených mluvilo za vše. Zapotácel jsem se a pohotový doktor mě zachytil ještě před tím, než jsem se složil.

Nezmohl jsem se na nic jiného než na jedinou větu „Jak je na tom?“

Na doktorovi bylo zjevně vidět, že moc dobře ne. „Musíme počkat, osudová je dnešní noc!“

„Mohu k němu?“ Vyslovil jsem to jako člověk, který nemá pro co žít, což byla pravda. V té chvíli jsem si nemohl odpovědět na jedinou mou otázku, a že jich bylo…

„Ano můžete, rodiče toho chlapce nás již obeznámili s vaším vztahem k němu a přejí si, abyste u něho v tuto chvíli byl.“ Bylo slyšet, jak mu hlas vedl smutek, a mě došlo, že opravdu nemá moc velkou naději…

 

„Vidíš, je to už je to skoro dva týdny a tvůj stav je stále stejný, i když už ne tak kritický. Sedím tu každý den, dokonce tu mám i svůj pokoj, ale většinou stejně usnu u tebe. Dívám se na tebe den co den a pořád ti vyprávím naše příhody. Ty ses ale ani jednou nepohnul, ani náznakem mi nedal, že jsi tu stále se mnou. Přemýšlím, jestli k tobě vůbec dojde něco z toho, co jsem ti řekl. Miluju tě, tak mě prosím neopouštěj, nenech mě tu samotného!“

Ucítím, jak mi mou ruku někdo stiskne, a já vím, že to nemůže být nikdo jiný než…

„Syuki ? Syuki, slyšíš mě?“… Zařval jsem to přes celou nemocnici, a myslím, že mě museli slyšet i před ní.

„Taky tě miluju, Myusaki.“

Otevírá oči a na jeho bledé tváři se formuje úsměv, ten, který mi tolik chyběl.

Oči se mi plní slzami, ale nejsou to slzy smutku, nýbrž radosti. Pro to, že jsi mě nenechal samotného…

 

Poslední komentáře
02.11.2009 15:35:45: *Fňuk Fňuk ;-(* to je tak kwásný. Chudáčci. Já už si myslela, že se neprobere, ale joooo probral se....
04.08.2009 00:09:54: Já tě uškrtím honem pokríčko!!!!!!!Áááá já se z teb zcvoknu!!!!! PS:Nechceš spřátelit??...
27.02.2009 22:37:53: to bhylo nádherný a ten konec wau miluji šťastné konce těším se na další povídku
27.02.2009 22:19:02: Nádhera fakt pěknésmiley${1}moc se těším na další povídky
 
Doufám, že se vám má stránka líbila a v budoucnu se sem ještě podíváte. Hokage banner 2 Animefest.cz Festovní FanFikce - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě Renai hry - Animefest 2009 Cosplay soutěž - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě AMV - Animefest 2009 Ikona severu Black Box Subs | BBS "Biši-fansubs