♥ Love ♥

Znovuzrození

Kapitola 1

Znovuzrození

 

Před očima se mi promítají všechny vzpomínky na nás dva. Na den, kdy jsem tě poprvé poznal, na chvíle, které jsme spolu prožili. Všechny byli tak překrásné, až pohádkové. Ale místo toho, abych byl teď šťastný, dívám se na tebe přes tlusté nemocniční sklo a nevím, jestli budu mít ještě někdy příležitost říct ti ta sladká slova. Nedokážu si představit, že bych měl žít bez tebe. Ani nechci. Co bych bez tebe vlastně byl? Matně si vzpomínám na dobu, kdy jsem tě ještě neznal, a ty jsi přišel a vnesl do mého života konečně naději, kterou jsem tak skrytě ve svém srdci hledal. Přemýšlím, jestli na to teď taky vzpomínáš…

 

            ***

 

Byl jsem obyčejným studentem vysoké školy. I když jsem měl bohaté rodiče, nikdy jsem neprahl po penězích a ani si jimi nikde nepomáhal, což byla hlavní strategie mých rodičů. Nakonec, abych to všechno ukončil, odstěhoval jsem se do malého bytečku, řekl bych do „obyčejné“ ulice. Nebyla to zrovna špičková třída, na kterou jsem byl zvyklý, ale vyhovovalo mi to. Studoval jsem obor cizích jazyků na zdejší univerzitě. Měl jsem zaměření na angličtinu a francouzštinu a mým cíl bylo, stát se profesorem na místní, velmi známé jazykové fakultě. Školu jsem neměl daleko od bytu. Pěšky jsem tam byl za patnáct minut, takže jsem se docela vyspal, jelikož když jsem bydlel u rodičů, stával jsem každý den na pátou ranní a to mi taky moc nevonělo. Měl jsem hodně volného času, hodiny začínali až v půl desátý a já do té doby vždycky někde čumákoval. Takhle jsem šel do školy pěkně v klidu a ještě si někdy stihnul po ránu něco zařídit.

Byl zrovna první měsíc školy, když jsem výjimečně zaspal. Probral jsem se a už byla skoro jedna hodina. Měl jsem ten den do čtyř, tak jsem si řekl, že aspoň dvě hodiny ještě stihnu. Rychle jsem se oblíkl a vyběhl z bytu. Na nic jsem se neohlížel, a v tu chvíli jsem přímo přede dveřmi srazil kluka, který se zrovna stěhoval. Nesl v ruce, už od pohledu docela těžkou krabici, která se vysypala po celé délce chodby. Bylo mi jasný, že do školy už nemá cenu chodit, ve skutečnosti se mi tam ani moc nechtělo. Okamžitě jsem se mu omluvil a začal pomáhat s uklízením věcí. Stěhoval všechny ty krabice sám a já se mu nabídl, jestli by nechtěl pomoct. Nebylo toho moc. Pár krabic s oblečením, hygienickými potřebami a vlastně většinu z toho tvořili knížky. Všechny byli o umění. Velká většina byla o japonském, zbytek tvořilo světové a nějaká ta historie. Stěhoval se do bytu hned vedle mého a byl mi na první pohled docela sympatický. Vypadal, že je tak ve stejném věku jako já a podle knih jsem usoudil, že studuje vysokou školu se zaměřením na umění. To mi taky později potvrdil. Byl oproti mně docela vysoký, ne že bych byl nějaký prcek, ale on byl opravdu dost vysoký a docela hubený. Připadalo mi, že musí určitě dělat nějaký sport, protože měl fakt vymakanou postavu. Já hrál za školu tenis, takže jsem taky nebyl žádná „sušenka“. To bylo vlastně všechno, co jsme měli společného, aspoň co se vzhledu týkalo. On měl překrásné dlouhé blonďaté vlasy, které neustále nechával spadávat do obličeje, s pohádkově se třpytícími bledě modrými oči. Jednoduše řečeno, naprostý idol pro všechny holky. Já proti tomu měl hnědé, po ramena sestříhané vlasy, které jsem většinou nosil zastrčené za ušima. Vlastně ani nevím, proč jsem si je nikdy neostřihal, když jsem je neustále zastrkával. Oči jsem měl tmavě zelené, které mi zvýrazňovali rysy obličeje. Určitě jsem nebyl tak oblíbený mezi děvčaty, jako on, ale nestěžoval jsem si. Někdy jsem si s holkou vyrazil na rande, nikdy z toho ale nebylo nic vážného. Ani mě žádná nepřitahovala natolik, že bych se tím musel zabývat. Když jsme odnesli všechny krabice do bytu, nabídl mi něco k pití. Jenže ten den jsem doučoval spolužačku, tak jsem musel odmítnout. Ale když jsem odcházel, namítnul jsem, že někdy jindy bych šel rád. Vlastně jsem o něm pořád nic moc nevěděl.  Alespoň jsem zatím zjistil, že se jmenuje *Suyki a je mu dvacet let, což znamená, že je o rok starší než já. Od té doby, co jsem ho tak nezodpovědně srazil na chodbě, jsme spolu moc nemluvili. Spíš nebyla příležitost. Stával do školy na osmou hodinu a vracel se k večeru. Já oproti tomu spíše stával na poslední chvíli, takže nebyla šance, že bychom se potkali. Slýchával jsem ho, jak každý pátek k večeru odchází a vrací se v neděli k ránu. Normálně bych spal, ale jednou jsem pracoval na jedné ze svých diplomových prací a slyšel ho přicházet. Potom už nikam nechodil. Vlastně kromě víkendu nechodil nikam. Myslel jsem, že jako většina mladých chodí na diskotéky nebo jiné akce podobného ražení, takže jsem se tím moc nezabýval. Proč bych vlastně měl? Nebyla to moje věc. Nerušil mě při mém studiu a to mi stačilo.

 

            ***

 

Jako každý jiný den jsem vstal v devět hodin a svižně se začal oblíkat. Zašel jsem do koupelny a potom si dal malou snídani, abych se posilnil na cestu do školy. Mezi dveřmi jsem potkal děti ze sousedního bytu, které, jako vždy, běželi na autobus. Školu měli celkem daleko, takže si nemohli dovolit, aby jim autobus ujel. Při běhu pozdravili a dál se mnou nezabývali. Nevadilo mi to, hlavně, že umí pozdravit. Což u dnešní mládeže je dost ojedinělé. Jejich rodiče jsem potkával jenom výjimečně a to jen pokud měl jeden z nich ranní směnu. Občas jsem slýchával hádky, kvůli jejich práci, ale jinak to byli poklidní sousedé. Děti, aspoň podle toho, co jsem slyšel, se chovali slušně, ať už ve škole nebo venku, takže s nimi určitě žádné vážné problémy nebyli. A poslední, který bydlel v činžovém domě byl náš domovník se svou ženou. Ty jsme většinu času vůbec neviděli. Pouze v nutných situacích se objevili, aby vzniklý problém vyřešili. Náš činžový dům nebyl moc velký, to plynulo už z toho, že tam byly celkově jenom čtyři byty. Mezi sebou jsme se znali jen jako sousedé a nikdo z nás se ani nesnažil vyhledávat společnost těch druhých. Každý se staral o sebe a to nám vyhovovalo. Cestou do školy se nic neobvyklého nestalo a já dorazil, jako obyčejně, přesně na začátek hodiny. Byla to přednáška o anglických příslovích. Moc mě tohle téma nezaujalo, takže jsem ani nějak moc nevnímal. Dnes jsme měli celkově jenom tři hodiny, zbytek odpadl kvůli chystanému festivalu, na který se zaměřil skoro celý profesorský sbor. Bohužel k naší smůle jsme si tím vyfasovali samostatnou práci, abychom si prý oprášili znalosti. Po poslední hodině jsem vyrazil domů a přemýšlel, o čem budu vlastně psát. Angličtinu jsem měl perfektní, byl jsem nejlepší ze třídy, ale stejně vymyslet pořádný téma a pak ho sepsat dalo docela fušku. V hlubokém zamyšlení jsem ani nezpozoroval, že před školou je chlumec holek, které se kupí kolem někoho, na kterého jsem pořádně přes tolik lidí neviděl. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem uprostřed Suykiho. Zdálo se, že někoho vyhlíží a podle jeho výrazu, by byl rád, aby ta osoba konečně dorazila. Pomalu jsem šel k němu „ahoj, co tady děláš?”. V tu chvíli, se na mě zaměřily všechny ty holky pohledem, který bych nikomu nepřál. „Čau, čekal jsem na tebe. Můžu s tebou mluvit?“ Nemohl jsem skrýt svůj překvapený výraz, když mi to oznámil. Všichni, nejenom holky, se na mě podívali, a jejich výraz mluvil za vše. Myslím, že si nejspíš říkali, co by takový hezký kluk mohl chtít od šprta? „Samozřejmě, můžeme spolu jít domů.“ Na jeho tváři byla vidět úleva, že se konečně dostane z toho davu. Přidal se ke mně a já si připadal tak trochu pyšně, když se za námi dívala polovina školy a většina nevěřícně valila oči. Po cestě domů mi vysvětlil, že by potřeboval doučit angličtinu a jestli bych mu s tím nepomohl. Slyšel, že jsem v ní docela dost dobrý. Překvapilo mě, proč najednou potřeboval angličtinu, když k jeho oboru se to moc nevztahovalo. Napadali mně různé možnosti, ale nejvěrohodnější bylo, že po škole chce vypadnout do ciziny, což nebylo v dnešní době u vysokoškoláků nic neobvyklého. Později jsem, ale zjistil, že chce jít přednášet jako profesor na místní uměleckou fakultu, kde vyžadují znalost alespoň jednoho cizího jazyka. Samozřejmě jsem souhlasil a hned druhý den jsme se sešli u něho doma a začali s vyučováním. Byl velice chytrý a nic jsem mu nemusel dvakrát vysvětlovat. Scházeli jsme se každý den hned po škole. Někdy na mě čekal před školou a zašli jsme do nějaký kavárny, kde se potom učili. Dokonce přestal odcházet každý pátek pryč, a jenom se učil. Zeptal jsem se, proč už nikam nechodí a on mi vysvětlil, že jezdíval na chatu, kterou má za městem, aby si odpočinul od celotýdenního spěchu. Řekl mi, že mě tam jednou taky vezme, abych nebyl pořád jenom ve městě. Nikdy jsem v přírodě nebyl, moji rodiče neměli moc času, a co se týkalo kamarádů, kvůli svému postavení jsem neměl skoro žádné, takže jsem byl zvědavý a nadšený, když mi to nabídl. Začínal jsem si na něho pomalu zvykat a docela se na něho upínat. Dokázali jsme spolu o všem mluvit a neměli před sebou žádná tajemství. Krátce potom se z nás stali nejlepší přátelé.

 

*Syuki – výslovnost je Suky (y se vůbec neobjevuje)

Žádné komentáře
 
Doufám, že se vám má stránka líbila a v budoucnu se sem ještě podíváte. Hokage banner 2 Animefest.cz Festovní FanFikce - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě Renai hry - Animefest 2009 Cosplay soutěž - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě AMV - Animefest 2009 Ikona severu Black Box Subs | BBS "Biši-fansubs