♥ Love ♥

Touha

1. Kapitola : Náhodné setkání


Vyšel před budovu a začal se rozhlížet. Pořád tu bylo hodně lidí, i když diskotéka před pár hodinami začala. Není tu sice tolik lidí, jako když tu byl před chvíli, ale pořád ještě tu není slyšet vlastního slova. Vevnitř už ho to delší dobu nudilo. Ne, že by se s kámoši nebavil, ale prostě ho celá takhle akce nudila. Bylo tomu tak téměř pokaždé. Vždy se ze začátku bavil, ale potom to všechno tak nějak opadlo. Rozhlídnul se kolem sebe a snažil si vybrat směr, kterým půjde. Venku byli samí mladí, ne že by si připadal starý, ale dvanáctiletí mládeži na něho byli opravdu moc. Často si sám pro sebe říkal, kam se ta společnost řítí.

Diskotéka se pořádala kousek od jeho rodného města ve vesnici, kde v tuhle dobu už nikdo z občanů nebyl vzhůru. Teda aspoň by normálně nebyli, protože v hluku, který se rozléhal daleko po okolí, by asi jenom těžko někdo usnul. Vzpomněl si, že kdysi, teprve když se tady začaly pořádat první akce, si spousta lidí stěžovala. Byli to převážně postarší občané, čemu se není divit. Ale jak to tak bývá, i tahle diskotéka byla pro vesnici tak trochu přínosná. Hlavně co se týkalo finanční stránky. Z počátku se vůbec nečekalo, že se stane za pouhého půl roku nejnavštěvovanější v okolí, ale statistiky mluvily samy za sebe. Několik menších podniků kvůli tomu muselo zavřít a tím se její pověst ještě zvětšila.

Nemohl se rozhodnout, kam by se chtěl jít projít, každým směrem to vypadalo podobně ne-li stejně. Zamířil svůj pohled k nedalekému náměstí, kde uviděl prázdnou lavičku, která byla celkem blízko malého, jenom okrasného rybníčku. Vytvořil na rtech mírný úsměv a rozešel se směrem k lavičce. Dnes to byl opravdu krásný pohled. Měsíc byl v úplňku a spolu se zářivými hvězdami se vykreslovali na vodní hladinu. Šel pomalu, nepotřeboval pospíchat. Cestou potkal ještě pár posledních opozdilců a již za mírného klidu se přibližoval k lavičce.

Vlastně tomu kdysi takhle nebylo. Tenkrát si ještě majitel potrpěl na zákony a jezdili sem lidi v jeho věku, ale dneska není nic divného, když tu potká dvanáctileté dítě. Sice se mu vevnitř nikdo nedovolí nalít ani kapku alkoholu, ale vždy se najde někdo, kdo jim sklenku koupí.

Konečně dorazil a zadíval se do hladiny. Nezdálo se to, ale bylo to celkem daleko. Zvuk hudby sem dosahoval v únosné míře a některé songy nebylo skoro slyšet. Posadil se a hleděl nepřítomně před sebe. Byl unavený a docela se mu chtělo spát. Ale téměř ve stejném okamžiku se tuhle myšlenku snažil zahodit. Vzpomněl si, že se jednou vypařil s hospody, protože se nudil a následně usnul na lavičce v městském parku. Jeho přátelům to nejdříve nepřišlo divné, mysleli, že si jen odskočil. Ale po nějaké době, když se skoro tři hodiny neukázal, začali ho hledat. Tenkrát ho našli až téměř k ránu. Způsobil takový poprask, že jeho přátelé na to prý do smrti nezapomenout. Sám na to nikdy nezapomene. Musel tehdy poslouchat celé týdny kázání, jak je naprosto nespolehlivý. Zasmál se sám pro sebe se slovy,“ možná mají pravdu.“

Kouknul na hodinky a byla téměř jedna hodina. Uběhlo spoustu času mezitím, co tu rozjímal a proto se rozhodl vrátit zpátky. Vzal to přes silnici a začal uvažovat, jestli má zítra jet k matce, která ho pozvala na oběd. Moc dlouho jí neviděl, ale celý den u ní taky strávit nechtěl. A věděl, že by to celý den opravdu bylo, protože než by vyzvěděla všechno, co by jí zajímalo, byla by už určitě noc. Ještě měl nějakou práci, kterou musel do pondělí odevzdat, ale počítal s tím, že jí hravě zvládne udělat v neděli. Byl přece jenom nejlepší ve třídě a řadil se i do školních tabulek. Nebyl sice tak dobrý, jako někteří šprti, ale měl výhodu, že se téměř nic nemusel učit. Lezlo mu to do hlavy samo. Takže si na školu moc často nestěžoval, když teda pominul školní jídelnu, která byla opravdovou pohromou celé univerzity. Někdy se stalo, že ho někteří spolužáci okřikovali jako „školního šprta“, ale bylo mu to tak nějak jedno. Nechtěl být za hvězdu, nestál o to. Nepotřeboval být jako místní frajírci, kteří potřebují být nejlepší. Měl svůj okruh přátel a ten mu úplně stačil.

Byl tak zadumaný do sebe, že si ani nevšiml, že se oddálil od krajnice a jde prostředkem silnice. Jen tak tak stačil uhnout autu, které se vyřítilo ze zatáčky. Odskočil téměř za pět dvanáct ke krajnici a sledoval auto, jak za pískotu pneumatik zastavuje. Probudil se z prvotního šoku a začal zjišťovat, jestli je v pořádku. Naštěstí se mu nic nestalo, teda ne tak úplně. Celou mikinu měl špinavou od hlíny, do které předtím přistál. „Ještě, že mám dneska černou mikinu, protože kdybych měl tu bílou, kterou jsem měl minulý týden, tak by to bylo teda pěkný.“ Zanadával, aniž by si všiml, že řidič z auta už dávno vylezl a se zájmem ho pozoruje.

Když si to uvědomil, pohlédl směrem k autu, ale přes rozsvícená světla, která mu pomalu vypalovala oči, neviděl ani ň. Nehodlal se s neznámým nějak dlouho vybavovat, už toho měl dneska opravdu dost. „Promiňte, je to moje chyba.“ Nečekal ani na odpověď a rozešel se zpět za přáteli, kteří jej už určitě začali vyhlížet. Byla už skoro jedna hodina, ale lidí tady pořád neubývalo, nebo mu to tak aspoň připadalo. Došel ke stolu, kde seděli známé tváře, a s unuděným gestem si sednul. Martin, který jako jediný u stolu chyběl, byl na parketě a evidentně se snažil nabalit celkem pěknou blondýnu v minisukni. Nikdy se nepřestal divit, co na holkách tohohle typu vidí, ale byl to přece jenom jeho vkus, tak co by mu do něho měl strkat nos. Petr a Tom vedli zajímavé téma na dnešní holky, a Jana s Katkou mlsně vyhlíželi nějaký ten sexsymbol, který by stál za hřích. Opravdu se nedělo nic, na co by nebyl zvyklý. Asi po patnácti minutách si všiml, že ho někdo pozoruje přes parket u dveří a nepřišlo mu to vůbec příjemné. Vypadal, jako jeden z těch zbohatlíků, kteří mají doma, na co si vzpomenou. Neměl tyhle typy lidí rád. Jen ve škole jich pár měli a ti mu pravdu doslova pili krev. Už jen tím jak se povyšovali nad ostatními.

Najednou se před ním objevila dívka, která byla v obličeji i postavou docela pěkná. „Nechceš si zatancovat?“ Nevěděl proč, obvykle tyhle nabídky odpálkoval, ale teď mu to přišlo jako dobrý nápad. „Proč ne.“ Změny si všimly i přátelé u stolu, které to vyrušilo z debaty, a překvapeně sledovali, jak spolu odchází na parket. Naštěstí začali hrát ploužák, takže nevypadal, jako úplná trouba. Nebylo to poprvé, co ho tancoval, ale třeba na takové techno by absolutně netušil, jak se hýbat. Instinktivně jí položil ruce na zadek a začal se hýbat do rytmu hudby. Obtočila si kolem jeho krku ruce a přidala se do ploužení. Docela ho to bavilo, hlavně proto, že ho sledoval ten kluk ode dveří. Nevěděl proč, ale měl z toho dobrý pocit. Zatančili pár písniček a s omluvou, že už nemůže, ji odvedl ke stolu a znovu se posadil. Ale tentokrát na takovou pozici, ze kterého na něho viděl. Vzhledově nevypadal špatně, krátké hnědé vlasy a vypracované tělo, ho dělalo docela roztomilým. Víc na takovou vzdálenost nemohl rozpoznat a nechtěl, aby si všiml, že si ho prohlíží. Ani nevěděl, proč to dělá, ale nevýslovně se tím bavil.

Čas utíkal rychleji než obvykle a pomalu se začal parket vyprazdňovat. Martin to dneska neobvykle přehnal, co se alkoholu týkalo. Potom co mu ta štíhlounká blondýna dala jasně najevo, že nemá zájem, nehnul se od baru a házel do sebe jednu skleničku za druhou. „To bude zase cesta, kdo mi ho pomůže donést do auta?“ Prohodil a čekal, který se téhle pocty ujme. Myslel si, že to stejně zůstane zase na něm, ale chtěl to aspoň zkusit. Když po pěti minutách nikdo nic nenamítl, nehodlal to dál prodlužovat. „Tak já se o něho postarám, v kolik to vidíte na odjezd?“

Jako první se ozvala Káťa se slovy, že mohou vyrazit hned, protože všichni hezcí kluci už odešli. Ani kluci neměli nic proti a pomalu se všichni začali oblékat. Ještě došel na bar za Martinem, aby mu pomohl a rozešel se s přidržovaným Martinem k východu. Ještě, že parkoval přímo před vchodem. Občas měl strach hlavně kvůli omladině, že mu něco rozmlátí, ale hlavně kvůli případům, jako byly tyhle, raději parkoval před vchodem. Hned po prvním kroku si všiml, že vedle jeho auta stojí to, které ho předtím málem srazilo. Byl rád, že tady není majitel, ještě by ho mohl poznat a vynadat mu, že je debil a chtěl se nechat zabít. Pracně s pomocí Petra dopravil Martina do auta, které už předtím otevřeli holky, a čekal, až se všichni usadí.

Najednou se z vedlejšího auta otevřely dveře a vystoupil ten kluk, který ho celou dobu pozoroval vevnitř. Vůbec v té tmě nebylo vidět, že je někdo za volantem. Ještě ho sjel pohledem a nastartoval. Chtěl být tady z toho místa co nejdřív pryč. Když se vzdálili na tolik, že nebyli v dohledu, oddychl. Když ho pozoroval, cítil pocit, který neznal. Bylo to, jako když má husí kůži, ale bylo to mnohem hezčí. Většina v autě usnula téměř po nasednutí, ať už alkoholem nebo únavou.

On jako jediný nepil alkohol, ale nijak mu to nevadilo. Obyčejně si ještě došel do hospody, což ani dneska nebude výjimka. Do města to bylo přibližně deset minut cesty a silnice byly až na pár aut volné. Nejdřív vysadil děvčata, která od sebe bydlela o jednu ulici, a potom se postaral o zbytek. Samozřejmě Martina musel vynést do schodů už sám. A jelikož nebydlel s rodiči, uložil ho do postele, aniž by musel někoho probudit. Auto zaparkoval na chodník před bytovkou, v které bydlel a místo domů se rozešel k hospodě, jak to měl ve zvyku. Dnes se hrál očekávaný fotbalový zápas, a i když byly pomalu čtyři hodiny, byl skoro celý podnik plný. Usadil se k baru a barman mu automaticky přinesl sklenku vína. Fotbal ho vůbec nezajímal a tak se díval jen tak nepřítomně před sebe.

 

***

 

Vešel do první hospody, kterou zahlídl. Měl sice pomoc otci s uklízením diskotéky, ale to ho absolutně nezajímalo. Zaujal ho kluk, kterého  málem srazil. Když ho viděl, jak se zvedá, nebyl schopen slova. Sledoval ho sice celou dobu vevnitř, ale na takovou dálku si opravdu zvláštních rysů nevšiml. Kromě vlasů, které měly nádech do černé barvy, si ničeho jiného nestihl povšimnout. A nechtěl riskovat, že se prozradí, pokud půjde až moc blízko. Vypadal docela mladě, ale když viděl, že sedá do auta, došlo mu, že nebude tak mladý, jak vypadá. Rozhlídl se, opravdu tu bylo narváno. Mohl klidně popíjet ještě na diskotéce, ale nehodlal poslouchat otcovy blbé připomínky, že by konečně měl něco dělat. Ten kluk ho úplně vyvedl z míry, nevěděl, čím to bylo, ale rozhodl se to zjistit u skleničky. Sednul automaticky k baru a objednal si skleničku bílého. Obecenstvo mělo evidentně dobrou náladu, protože vyhrával místní tým a nevypadalo to, že by se někdo dneska chtěl prát. Dneska už mu to jednou stačilo, zrovna když odjížděl z kanceláře, dva místní středoškoláci se mu rvali u auta. Stačil je odtrhnout, než došlo k nějakému zranění, ale neměl náladu to opakovat. A zvlášť proti naštvaným fanouškům. Číšník mu donesl skleničku a s úsměvem na rtech prohodil, „Víte, že jste dnes už druhý, který si objednal stejnou značku vína?“ „Vážně?“ „Ano, kromě támhle toho mladíka si tu tuhle značku nikdo neobjednává“. Prohodil již cestou k dalšímu zákazníkovi a dál se mu nevěnoval.

Zabloudil očima po baru a málem spadl ze stoličky. Seděl tam ten kluk, který mu nedal v mysli pokoj. Ještě si ho nevšiml, jen tak zíral do prostoru, kde nic nebylo. Přemýšlel, jestli nemá odejít, ale nakonec zůstal sedět. Ještě před chvíli si sám pro sebe stěžoval, že si ho nemohl prohlídnout z blízka a teď má výbornou příležitost.

Opravdu vypadal mlaďounce a takhle zamyšlený mu připadal neskonale rozkošný. Byl docela zajímavý už jen tím, že pil jeho oblíbenou značku, a připadal mu hned o něco krásnější. Najednou se pohnul a jejich pohledy se střetly. Nevěděl co dělat, rozbušilo se mu srdce tak, že ho snad musela slyšet celá hospoda. Po chvíli se odvrátil pohled pryč a snažil se uklidnit.

 

***

Myslel, že má halucinace z pití, když viděl, jak si ho ten kluk prohlíží. Po chvíli se od sebe odvrátili a on se snažil nějak vykroutit z téhle situace. Chtěl zaplatit a odejít, ale něco mu v tom bránilo. Nevěděl co, ale najednou byl rád, že ho zase vidí. Ve skutečnosti, celou tu dobu přemýšlel, jestli ho ještě někdy potká. Byl za to docela rád, ale zrovna v tuhle chvíli nevěděl co udělat dál. Byl nervózní jako prvňák, který jde poprvé do školy. Ale něco mu říkalo, že i on je na tom stejně.

Sledoval, jak se najednou zvedl a se skleničkou v ruce k němu přistoupil. „Ahoj, my jsme se dneska viděli na diskotéce že, můžu přisednout?“ Chvíli na něj nevěřícně koukal a zmohl se jen na mírné přikývnutí, které oznamovalo souhlas. „Já jsem Jirka“, ozvalo se po chvíli, kdy se ani jeden nezmohl na slovo. „A já Lukáš, těší mě.“ „Mě taky“. Nemohl uvěřit, že sedí vedle něho a snaží se s ním navázat rozhovor. Vypadal, přesně jako ti rozmazlení haranti ze školy, ale choval se úplně jinak. Z nějakého důvodu, se s ním cítil divně, nejistě, sám nevěděl proč. Po nějaké chvíli zjistil, že měl z části pravdu. Byl to jeden z těch bohatých dětí, co nic nedělají, ale on mu připadal takový jiný. Byla s ním sranda a čas utíkal až příliš rychle. Bylo skoro šest hodin, když je číšník upozornil, že on taky musí spát. Zaplatili tedy a šouravým krokem vyrazili k východu. Venku už pomalu svítalo a díky bohu byl pátek, takže ani jeden nikam nepospíchal. Než se rozloučili, vyměnili si telefonní číslo a s úsměvem na tváři se oba rozešli opačným směrem.

 



Poslední komentáře
01.07.2012 13:42:08: fakt moc pěkné,prosím si další díl děkuji
03.08.2009 21:53:00: Krásný dílečečk honem dalšísmiley${1}
24.07.2009 18:01:08: www.destiny-angels.blog.cz
24.07.2009 17:59:32: Ahoj..nerada delam reklamy ale mam novej blog a rozjizdim povidkareni...x) takze jestli te zajimaj s...
 
Doufám, že se vám má stránka líbila a v budoucnu se sem ještě podíváte. Hokage banner 2 Animefest.cz Festovní FanFikce - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě Renai hry - Animefest 2009 Cosplay soutěž - Animefest 2009 Soutěž v tvorbě AMV - Animefest 2009 Ikona severu Black Box Subs | BBS "Biši-fansubs